LS 16/17_Dagmar Bednaříková: Jsem hrdá, že jsem Češka?
Na téma Češi, češství a národ jsem se zaměřila proto, že mě překvapuje, kolik národů vyjadřuje aktivně svoje národní cítění a jak projevují hrdost, že ke svému národu patří.
Mně se však zdá, že lidé u nás v České republice a zejména v dnešní době nejsou hrdí na to, že jsou Češi. Nějak mně připadá, že z pojmů národ, národní cítění, národní hrdost a češství vyprchal život. Lidé by se nejraději přesunuli někam na západ resp. hlavně tam, kde budou víc vydělávat. Proč to tak je? Je to o penězích? Aby si mohli koupit větší auto, větší dům? Kam se podělo to nadšení našich obrozenců, ta láska k zemi, kdy Viktor Dyk hlásal: Opustíš-li mne, nezahynu, Opustíš-li mne, zahyneš!
Musím si v tom tedy udělat jasno, co stmeluje lidi, aby z nich byl národ v tom pravém slova smyslu, jak o tom mluvil prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. - tedy národ, ke kterému se mohou s hrdostí hlásit. A jsem vůbec já hrdá na to, že jsem Češka? Vlastně nevím.
Abych se dopátrala odpovědi na svou základní otázku, zda já sama mám nějaké národní cítění, musím začít od toho, co se tímto pojmem rozumí. Jakže to bylo v naší první přednášce, která se jmenovala „Češi, národ, stát“? Existují dva základní historické typy češství: staré, nesené náboženstvím a nové, nesené občanským principem.
Na přednášce zaznělo, že ve středověku byl Čechem ten, kdo byl počítán k čeledi svatého Václava, tedy potenciálně či skutečně politicky aktivní příslušník šlechty či duchovenstva. S obyčejnými lidmi se moc nepočítalo. V tomto okruhu osob se však vyskytovali nejen Češi, ale i Němci, Poláci, Germáni i Slované. Moderní věda podle genetických výzkumů dokonce ukazuje, že lidé žijící v Česku mají podobnou měrou předky slovanské a germánské, s příměsí krve keltské.
Ve středověku se nacionalismus tolik neřešil, nedával se ani důraz na jazyk. Spojujícím prvkem byl tedy zaprvé kníže nebo král, dále to bylo území, na kterém vládl, a konečně to byly etnické skupiny, kterým vládl. Zdaleka se nemluvilo o národech a národním cítění. Teprve až v době 18. a 19. stol., v období průmyslové revoluce, se z těchto etnických skupin začaly vyvíjet národy, vzniklo tzv. nové Češství. Čeští buditelé si začali uvědomovat hrozící zánik češtiny, neboť za Josefa II. byla zavedena němčina jako úřední jazyk i jako jazyk vyučovací, a to i v tzv. hlavních školách ve velkých městech a na všech českých univerzitách. Českým jazykem bylo dovoleno vyučovat jen na základních školách.
Z toho důvodu čeština postupně mizela a lidé jí mluvili pouze na vesnicích. Tehdy si Češi a nejen oni, i jiné etnické skupiny začali uvědomovat svoji národní identitu, že zaniká jazyk a jejich území je postupně ovládáno německými resp. rakouskými úředníky.
Měl by Čechy, Moravany a Slezany stmelovat jazyk, ale je to tak, když teď je pro zaměstnavatele důležitější např. angličtina? Možná jediný stmelující prvek, který nás spojuje v národ, je pivo a hokej, a to jen tehdy když vyhrajeme na mistrovství světa medaili, to máváme vlajkou ostošest. Ale stačí to?
Takže co dělá národ národem?
Myslím, že národ spojují kulturní hodnoty, které stály u zrodu naší anticko-křesťanské civilizace, dále morální hodnoty, významné osobnosti naší minulosti i přítomnosti. Určitě také jazyk, i když v dnešní době to není určující prvek. Ale myslím, že zejména lidi v národ spojuje území, na kterém se narodili, kde prožili svoje dětství, dospívání i první lásky. Společné dějiny, tradice. Ne nadarmo opěvují naši básníci ve svých nádherných básních svůj rodný kraj, ne nadarmo Vítězslav Nezval o svém rodném kraji napsal:
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt
než tento teskný břeh, než temná řeka Svratka,
a přece musil jsem tu každoročně žít.
Jsou možná hezčí řeky, mají větší třpyt,
však nechodila k jejich břehům moje matka.
Měl by to být vlastně takový patriotismus, to naše národní cítění, mít rád svou vlast v dobách dobrých i zlých. Národy existují a je jen dobře, že lidé v nich se učí cizí jazyky a cestují, na základě svých zkušeností mohou lépe reprezentovat svou zemi. Náš národ přece má být na co hrdý:
Byl to český kníže Vratislav II, který již r.1085 získal královskou korunu. Byl to český král, který jako jeden ze sedmi kurfiřtů rozhodoval o následníku římského trůnu.
Byl to Jan Hus, který bojoval za svou pravdu, za nápravu mravního úpadku katolické církve a za ni byl upálen. Bez Husa by možná nebyl ani Martin Luther.
Byli to čeští i moravští páni i obyčejní husitští bojovníci a Jan Žižka, před kterými v hrůze prchali žoldáci celé Evropy, když začali zpívat svou hymnu „Ktož jsú boží bojovníci“, byli to Češi, kteří nejednou udávali Evropě duchovní směr. (Bohužel, celé husitství mělo potenciál jen ze začátku, ke konci již husité bojovali mezi sebou a plenili zemi.)
Měli jsme dva velké římské císaře, kteří vládli Evropě, Karel IV. udělal z Prahy kolébku celé Evropy, jeho jeden syn Václav IV. byl římským králem, druhý Zikmund dokonce císařem, jeho dcera Anna byla anglickou královnou.
Celý svět zná J. A. Komenského, který dal základy školskému systému.
Jiří z Poděbrad a Kunštátu se již v 15.stol. pokusil sjednotit Evropu vytvořením projektu Všeobecné mírové organizace křesťanských panovníků, v níž by se všichni snažili o upevnění míru a řešení sporů před obecným konsistoriem.
Máme T. G. Masaryka, Václava Havla a jiné novodobé osobnosti z vědy, kultury i sportu, které se prosadily v různých oborech.
Byla to polka Škoda lásky Jaromíra Vejvody, kterou zpívali vojáci na všech frontách během 2. Světové války, Němci ji nazývali Rosamunde, Američani zase Here Comes the Navy, a pro americké námořnictvo se stala takovou neoficiální hymnou.
Je mnoho dalších osobností českého původu, na které jsem si ani nevzpomněla, které toho spoustu dokázaly a náš národ dostatečně reprezentovaly.
Jako národ jsme si prodělali všechny možné infekce, prožili jsme fašismus, komunismus. Několikrát jsme byli rozbiti a museli se zase postavit a začít znovu. Udělali jsme sice spoustu chyb, ze kterých bychom se měli poučit, ale zda se poučíme, to je jen na nás. Je to jen na nás, jak nás bude vnímat cizina, zda se na nás bude dívat jako na švejkovský národ, který bojuje o přežití a o to co dělá život pohodlnějším, příjemnějším a bezpečnějším bez ohledu na to, co za to musí zaplatit, nebo zda bude brán jako hrdý národ právem patřící do Evropy. Na nás a na našich dětech je, zda budeme hrdými strůjci našeho osudu, zda budeme samostatně a otevřeně stát za svými právy a plnit své povinnosti, ke kterým se zavážeme.
Teď si mohu odpovědět na svou otázku – jsem hrdá, že jsem Češka? Ano jsem hrdá na svou zemi, na své dějiny, na to, co jsme my Češi dokázali. Je mi ctí být Češkou, a myslím to fakt vážně.