ZS 17/18_Jiří Mach: Středověk
Pojem středověk má v běžné lidské komunikaci zpravidla pejorativní nádech. Řekne-li se o někom, že má středověké názory, míní se zpravidla, že je zaostalý, nemá smysl pro nic nového, v nejkrajnějším smyslu toho slova dokonce, že je hloupý. Ostatně, samotný výraz středověk byl již od samého počátku takto míněn.
Středověk jako historické období je samozřejmě uměle vytvořená záležitost. Určitě v roce 476 nikoho ani nenapadlo, že začíná středověk - nebo vůbec nějaké nové období - a v roce 1492 se nikdo neradoval, že středověk končí. Přechody mezi dějinnými érami bývají pozvolné a nenápadné a dost možná, že právě my zrovna jeden z nich prožíváme, aniž bychom si to uvědomovali.
Než však začneme ono tisíciletí nazývané středověkem jakkoli posuzovat, nebo dokonce hanět, měli bychom si uvědomit, že právě tehdy byly položeny nejdůležitější základy naší současné civilizace. Právě tehdy se začala rodit města v dnešním pojetí, středověk zformoval i to, čemu říkáme krásná česká krajina. Baroko již jen dotvořilo, k čemu předchozí doba položila základy a nejdůležitější kontury.
Středověk také velmi silným způsobem ovlivnil a zformoval náš způsob myšlení a uvažovaní, mnohé naše postoje. Právě tehdy se rodí evropocentrismus, s nímž máme potíže dodnes, jako by jiné historické kultury a civilizace stály jen na okraji našeho zájmu, přestože byly leckdy mnohem dál, než ta naše. A byl to právě středověk, který pro novodobou historii položil základ kritického myšlení. Možná, že bychom měli být hrdí na to, že mnohé myšlenkové proudy, které určily další vývoj světa, měly kořeny v naší zemi a v našem národě. Jména jako Hus, Chelčický a později Komenský jsou trvalou součástí evropského myšlení i dnes.
A tak bychom asi měli s příslušnou dávkou pokory a úcty středověk poznávat. Jak jeho památky hmotné, tak i duchovní, které obojí tvoří součást našich národních tradic a národní kultury.
Vždyť jen ten, kdo ví, odkud vyšel, může vědět, kam chce jít.