Co pro nás seniory znamenají přednášky o českých dějinách a jejich souvislostech?

Z mého pohledu je to příjemné setkání s něčím, co jsme všichni ve škole v podobě dějepisného učiva nebo povinné četby poznali. Vím, že ne každý tohle měl ve škole rád, ale dnes, při zajímavých a poutavých přednáškách, určitě leckoho osloví připomínka některé události nebo znalost letopočtu a pyšně si uvědomí, že přece jen všechno nezapomněl. Někdy se dokonce vrátí právě k těm historickým knihám, které kdysi musel číst, aby si teď, jenom pro svoje potěšení, přiblížil znovu probírané téma. Úžasné pro nás seniory je, že můžeme cestovat a dostat se tak na místa, kudy mnohdy kráčely dějiny. Jsou to někdy okamžiky, kdy člověka až mrazí. Navíc prostřednictvím přednášek poznáváme nezkreslený pohled na dějinné události, což v minulosti nebylo samozřejmostí.

Nad celým tématem se mi od počátku vznáší myšlenka na bezpočet písařů, kronikářů, archivářů, vědců, historiků a zanícených badatelů, kteří napříč staletími vyhledávali, zpracovávali a uchovávali dokumenty dějinných událostí.

Jsem z Třeboně a nemohu se tedy nezmínit o třeboňském archivu. Nejen proto, že patří mezi nejstarší a nejrozsáhlejší, ale skrývá ve svém písemném bohatství jednu ze tří archivních národních kulturních památek, sbírku Historica. Jejím základem jsou cenné písemnosti rožmberského archivu zpracované rožmberským archivářem Václavem Březanem. Podnět k jejímu vzniku dal František Palacký, který v archivu nejen bádal, ale také pomohl vyčlenit nejdůležitější archiválie, týkající se celonárodních dějin. Sám se vyjádřil slovy: „Třeboň je pro mne posvátnou Mekkou a tou bohdá dlouho zůstane i pro příští generace českých dějepisců“.

V první přednášce byla zmínka o Doubravce České a Leškovi Polském, postavách pradávné minulosti. Připomnělo mi to stejnojmenný román spisovatelky historických románů Niny Bonhardové, kterou jsem často potkávala v Třeboni, jak procházela parkem směrem k archivu. Právě kvůli archivnímu bádání se na sklonku života do Třeboně i přestěhovala.

Je úžasné, že díky dnešní technice mohou i lidé s handicapem studovat dějiny z tepla domova, vyhledávat v matrikách své předky i mimo naši republiku nebo obdivovat vzácné listiny.

V rámci probíhající digitalizace byl Státní oblastní archiv v Třeboni v roce 2008 prvním, kdo zveřejnil výsledky digitalizace matrik. Tím vlastně naplnil heslo Rožmberků „littera scripta manet“-psané písmo přetrvá.

Je to jistě v dnešní době úžasná věc, ale zároveň nám nic nebrání v tom, abychom ochotně vystáli hodinovou frontu na zhlédnutí např. Kodexu vyšehradského a nechali na sebe působit tajemno minulosti.

Naposledy změněno: pondělí, 11. prosince 2017, 14.01