Myslím, si, že pro život – zvlášť nás dříve narozených - není podstatné vědět, že Přemysl Otakar II. byl přes svou matku spřízněn s rodem Hohenštaufů nebo že bitva u Kresčaku byla v roce 1346. Ale je fakt, že člověka potěší, když se třeba při návštěvě historických objektů orientuje v záplavě jmen knížat, králů, císařů, svatých a spoustě dat, které na něj vychrlí průvodkyně. A možná vyčítavě, ale trochu pyšně, řekne vnoučatům: „ty nevíš, kdo byla Zdislava z Lemberka“ nebo třeba „proboha, on neví, kdy byl postaven Karlův most. To si pamatuji ještě ze školy i já.“ A určitě ho zahřeje na duši, když zjistí, že v zahraničí mají povědomí o českých dějinách a s nimi spjatých významných osobnostech.

            A těch našimi dějinami prošlo dost – počínaje praotcem Čechem, Přemyslovci, Janem Husem či Janem Žižkou, Jiřím z Poděbrad či Karlem IV. až po T. G. Masaryka. Nemohu opomenout dobu, kterou mám raději než dějiny válek, dobu národního obrození a všechny ty spisovatele, vlastence, hudební skladatele a učence, kteří se snažili zmapovat české dějiny a především prosadit českou řeč. Protože, jak uvedl lektor Zdeněk Beneš, k národu se hlásíme především tím, že mluvím jeho jazykem.

            A řekla bych, že dnes už není ani důležité, kdy a kde byly podepsány různé dohody, články, smíry, kompaktáty, majestáty. Ale to, jak a zda jsme se dokázali z dějin bitev a válek ve jménu krále, císaře, papeže, proti jinému náboženství, nepohodlnému knížeti či z konfliktů vládců a představitelů různých hnutí v dalších staletích poučit.

            No, nevím. Já jsem trochu skeptická. Tak by mně fakt docela zajímalo, co o naší době bude psát příští generace. Na příklad jaké jsme měli štěstí, že jsme žili v mírově době, v klidné střední Evropě, že jsme v některých oblastech letěli mílovými kroky kupředu a obstáli v konkurenci v mnoha oblastech, ale že jsme se také pořád o něco hašteřili, neférově soupeřili, snažili se urvat ze všeho co nejvíce pro sebe, pomlouvali a to nejen v politice a rozprodali naši zemičku. Nepřipadá vám to, jakoby se historie opakovala pořád dokola?

Velikosti říše Karla IV. asi těžko dosáhneme, ale bylo by krásné, kdybychom dokázali navázat na jeho věhlas a uznání. Anebo možná by stačilo, kdybychom si tu naši zemičku udrželi, starali se o ni, a kdyby to byl pořád „zemský ráj to nejen na pohled“.

Naposledy změněno: čtvrtek, 14. února 2019, 09.47