Pryč jsou studené deštivé dny a slunce opět svítí. Zamýšlím se nad esejí k přednáškám o českých dějinách a napadá mě srovnání – počasí i dějiny mají něco společného. Bouře, vichřice, prudké lijáky, povodně, vše stravující žár a sucho… a pak na dlouhý čas poklidně plující si obláčky na modré obloze, letní mírné deště, pofukující větřík…

A naše dějiny? Také někdy plynuly dny, měsíce i celé roky klidně; lid tvrdě pracoval, vládci vládli a kuli pikle, jak posílit svou moc, aby obstáli v konkurenci s ostatními velmoži, knížaty a králi v Evropě. A bylo dobré pro všechny, když vladař byl silný a dokázal ubránit „svoji zemi“ před případným nepřítelem. Bohužel, jak to tak bývá, bohatí a mocní toužili vždy po ještě větším bohatství a moci a jejich vzájemné potyčky občas oslabovaly stát, neshody s panovníkem vedly pak i k tomu, že naše země padla na čas do cizích rukou. Evropou a i přes naše území se přehnaly bouřlivé doby - války, mor, hladomor… Ale přes všechna utrpení, přes obrovské ztráty lidských životů v těch zlých dobách - český národ, česká země, český jazyk jsou tu stále, a já věřím, že tomu tak bude navždy.

Měli bychom být vděčni všem našim statečným a dobrým panovníkům, rodové vlastenecké šlechtě, učencům, vědcům, vynálezcům, průmyslníkům, umělcům, řemeslníkům, i prostému venkovskému lidu za všechno národní, hmotné i kulturní bohatství, které po staletí tvořili a na jehož základě my můžeme být hrdi na to, v jaké zemi žijeme.

AŤ  SLUNCE  STÁLE  SVÍTÍ  NA NAŠI KRÁSNOU ZEM!

Naposledy změněno: pondělí, 11. prosince 2017, 14.00