Před řadou let jsem se stal "šťastným majitelem" stoleté chalupy v Jizerských horách. To jsem ještě netušil, kolik práce mi dá zrekonstruovat ten stařičký objekt tak, aby byl vhodný k obývání. (Bonusem mi byl nález dvou jezdeckých bambitek z prusko-rakouské války 1860 za trámem na půdě).
O to méně času mi zbylo na moje záliby, včetně houbaření. Proto jsem uvítal inzerát, nabízející satbu k pěstování hub, pěkně pohodlně, doma, na zahradě.(Mému otci a dědovi, pokud by ještě žili, by se asi nelíbilo moje zpronevěření se pravověrnému houbaření, k němuž mě kdysi vedli v křivoklátských lesích).I vybral jsem si z nabídky hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus), s odkazem na doporučení její chuti a léčivých účinků. Po obdržení zásilky jsem se jal postupovat podle přiloženého návodu.Pořídit několik špalků čerstvého dřeva, seříznout vrchlík, nasypat satbu, přitlouci vrchlík, zavlažit, a do igelitových pytlů, později do země z 1/3, polostín a zalévat. Stále nic.
Silvestra, toho roku, jsme se s přáteli rozhodli strávit na chalupě. Do, po střechu sněhem zavátého objektu, jsme se nakonec s úspěchem dostali. Po řádném vyhřátí objektu a při přípravě silvestrovského menu mě napadlo "jdi se podívat na špalky na zahradě". Po půl hodině odhazování sněhu a hledání "houbových špalků" mě čekalo překvapení. Všechny špalky byly obrostlé plodnicemi hlívy. Zmrzlými. Přesto tato žeň představovala vítané kulinářské zpestření oslav Nového roku.
Ještě několik let jsme užívali dobrodiní, doma pěstované, hlívy ústřičné.

Co je to však proti ranní toulce lesem, kdy se rosa třpytí na pavučinách a z mechu na vás vykoukne nádherný hříbek...........

Naposledy změněno: čtvrtek, 29. srpna 2013, 00.13