Dříve se říkalo „ Co Čech, to muzikant „.  dneska by se dalo říct „ Co Čech to houbař „. Škoda, že houbaření není sportovní disciplína, protože ve sběru hřibů bychom získali minimálně bronz, pokud tedy ne zrovna zlato. Sbíráme  houby a předháníme se, kdo přinese  ty nejkrásnější , největší a kolik. Občas se stane, že někdo své znalosti o houbách  přecení a připraví si z nich večeři, která při troše smůle, může být ta poslední.

Hřiby teď rostou úplně jinde než dřív, mnohdy i uprostřed lesní cesty. Docela nechápu jak se stane, že pravé hřiby rostou některý rok jako o závod a jiný rok, aby hledal lupou. Když se mi v lese daří, cítím takový krásný pocit štěstí. Kdo nehoubaří – nepochopí. Psychiatři by mohli tento druh záliby používat jako speciální terapii. Když máte deprese nebo Vám hrozí dokonce  syndrom vyhoření, vrazili by Vám do ruky košík a houbařský nožík a šup do lesa.

Vášní k houbaření jsme  skutečně proslulí a tak mě zajímalo, jak jsou na tom s onou vášní jiné evropské národy.  Zjištění bylo docela zajímavé. Slované jsou na tom podobně jako my,  jen občané Ruska musejí vše ve velkém. Zatímco my chodíme s košíky, oni  jezdí s vlečkou. Poláci sbírají většinou na kšeft, v tom jsou opravdu mistři. Němci jsou opatrní a houby si raději koupí. Angličané jsou k houbám naprosto chladní a klidně i pravý hřib nazvou potravou pro žáby. Zato k žampionům mají slabost. A Francouzi? Zvláštní národ. Do lesa sice zajdou, ale dávají přednost hledání lanýžů a pěstování žampionů. Naopak Italové si jídelníček bez hub nedokážou představit. Do lesa pro ně chodí málokdo, ale žampiony a hlívu pěstují ve velkém. A víte, kdo je k houbám absolutně netečný? Skandinávci. Lesy mají plné krásných hub a oni je nesbírají. V roce 2000 byla objevena ve Skandinávii houba jménem Krásnoporka citronová. Letos ji našli poprvé u nás – v Beskydech.

Někdy v září jsem náhodně vyslechla rozhovor, jak se včera doslova přežrali houbové smaženice. Představa, že je tam spousta hub a my tam nejsme, mě nedala spát. Ráno bylo rozhodnuto. Poctivě jsme šlapali do strmého kopce. Měla jsem pocit, že nikde nekončí. Najednou se před námi otevřel vysoký les a v něm samá prašivka nebo houby, které vůbec neznám. V duchu jsem prosila les, aby mi ukázal taková ta místa z filmů, jak na ně svítí světlo z oblohy a  je tam hub  jak mšic na paprikách. Nic. Pak jsem v duchu svolávala všechny andělíčky, ať mi pomohou. Myslíte, že to zabralo? Přede mnou 2 malé  suchohřiby.   Tak s tímhle úlovkem bych  houbařskou výstavu určitě nevyhrála. Jde se domů. Cestou k autu jsem byla hodně naštvaná, což se záhy projevilo. Zakopla jsem o velký kámen a skončila v šípkovém keři. Vylezla jsem jako Kristus. V té chvíli potkat houbaře s plným košíkem, asi bych ho zabila.

Naposledy změněno: pátek, 17. února 2017, 11.04