Když jsem si četla v knihu PŘÍBĚH UMĚNÍ, narazila jsem na význam slova "barokní" a zaujalo mne, že ve skutečnosti znamená absurdní nebo groteskní a používali jej ti, kdo trvali na tom, aby se tvary klasických budov nepoužívaly nebo aby se nekombinovaly jinak než to dělávali Řekové a Římané. Tito kritici se domnívali, že ti kdo nedodržují pravidla starověké architektury, nemají vkus a proto označovali tento sloh barokní.

Po třicetileté válce bylo obyvatelstvo střední Evropy silně zdecimováno a hospodářství zruinováno. České země zůstaly v područí Habsburků a nastala rekatolizace. V této situaci nastoupilo výtvarné umění novou cestu. Církev začala budovat a přestavovat kostely, kaple a kláštery. Nová šlechta si začala stavět velkolepé paláce. Cizí umělci a řemeslníci, kteří přišli do Čech, přinesli s sebou formy barokního slohu, který začal měnit vzhled českých měst a vesnic. Ze slohu přesazeného z ciziny se stal sloh domácí, který nabyl příznačné české podoby.

V rámci stručného přehledu nelze probrat všechny stavby baroka v naši zemi. Zpočátku u nás barokní architekturu formovali cizinci, jako byl např. Carlo Lurago, dále Giovanni Orsi nebo Jean Baptiste Mathey a také Guarino Guarini. Ještě je třeba se zmínit o Giovannim Baptistovi Alliprandim, který působil jako dvorní architekt v hraběcí rodině Černínů. Dále byli velmi významní Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferovi, ale bezesporu nejvýznamnější byl Jan Blažej Santini-Aichel se svými nádhernými a trochu tajemnými stavbami. O barokních architektech by se dalo psát daleko, daleko víc, je mnoho krásných staveb u nás i ve světě. Trochu mě to přinutilo si přečíst něco víc o barokním umění a od té doby na něj pohlížím jinýma očima a nacházím velkou krásu.

Naposledy změněno: čtvrtek, 22. února 2018, 09.20