Jsem člověk tíhnoucí spíše k hudbě nežli k výtvarnému umění. Jenže jsem celý život vyrůstala a prožila v Praze, a to není možně se stavebnímu baroku vyhnout. A bylo to právě v té době, ve které nebylo lze se příliš obdivovat novostavbám. A pokud člověk navštěvuje koncerty barokní hudby, nelze nepodlehnout vlivu barokní architektury, sedíce na koncertě v kostele.

            Barokní stavitelství je samo jako hudba. Zatímco v hudbě 18. století je řád a vroucnost, v architektuře je pohyb a vroucnost. Tato doba je v dějinách označována jako “úpění a útisk” pod Habsburky, a přesto vznikají díla, která překonávají čas a přinášení krásu a požitek i nám.

            Projíždí-li člověk českou krajinou, není místa, aby nepotkal cibule věží barokních kostelů a kostelíků. Všechny tyto stavby jsou zasazeny do krajiny tak, že jí sluší a tvoří s ní jednolitý celek. Kdysi a kdesi jsem zaslechla, že to je tím, že lidé stavěli s pokorou, a došla jsem k názoru, že je to pravda. Některá moderní architektura je někdy zpupná a také bývá někdy po zásluze potrestána zhroucením, to je třeba příklad plochých střech, které nerespektují základní fyzikální pravidla. Jakoby člověk chtěl dokazovat sobě, nebo přírodě či Stvořiteli, že může až za hranice možností.

            Co mě ještě, kromě krásy, oslovuje na baroku, je řemeslo. Od výpočtů až po práci řezbářů, zedníků a štukatérů a tak dál, je to práce, která je tak dokonalá, že přežívá staletí. Proč je v jejich práci tolik umu a pokory, která mi u dnešních řemesel někdy tolik chybí?

            Čechy jsou bezesporu barokní velmoc. Jenže při bližším pohledu zjistíme, že zas až tolik Čechů se v architektuře baroka nevyskytuje. Tedy kromě těch, kteří na stavbách pracovali svýma vlastníma rukama. Přemýšlím, čím to bylo. Školstvím? Ekonomikou, politikou? Nejspíš vším tím dohromady, nevím. V hudbě to zas tolik zjevné není.

            Je to zvláštní, v době, která nebyla pro Čechy příliš politicky příznivá, zde vznikají takové klenoty. Často si kladu otázku, zda my, žijící v dostatku a obklopení stále více se rozvíjející technikou dokážeme totéž, až budou naši potomci hodnotit naše dílo!

            Jsem ale moc ráda, že žiji v době, která těmto artefaktům konečně přiznává jejich důležitost a nenechává je, až na malé výjimky, napospas zvůli nebo zubu času.

Naposledy změněno: úterý, 14. dubna 2020, 16.35