Stál tam silný, krásný a ztepilý. Hlavu nesl hrdě vzhůru. Oči velké a tmavě hnědé. Byl to silný srnec, šesterák, v nejlepších letech! Nestihl jsem totiž v jednom dnu opravit plot u naší chaloupky, která je pod lesem. Žijeme tam po celý rok. V tu dobu bylo jaro, pozdní jaro. Všechno kvetlo. I holandská růže na naší zahrádce měla několik poupat. Všechna ta poupata mu, krasavci, zachutnala. Nezbylo ani jediné! Když jsem ho spatřil a on mne, neutekl. Jen tak popoběhl a protáhl se opravovaným plotem. Potom majestátně odkráčel do lesa. Je to jen kousek po louce. V době srnčích námluv jsem ho již nespatřil. Ale soudě podle hlasitých srnčích projevů myslím, že byly bouřlivé. Tak se přehoupl celý rok. V zimě jsem srnce několikrát uviděl u malého krmelce, který jsme postavili na kraji lesa. Vybíral nejchutnější sousta voňavého sena a nepohrdl ani solí k lizu, kterou nám daroval náš jedinečný přítel. Ke krmelci nechodil sám. Několikrát jsem zahlédl i srnu. Ve sněhu zvěř prozradily i stopy nesčetných kopýtek. Přešla zima a přišlo nejkrásnější období roku - jaro. Louka voněla čerstvou trávou a spoustou květů. Jednou zvečera jsem zpozoroval pohyb. Na louku od lesa opatrně vyšla srna. Často se zastavovala a větřila. Byla nebývale obezřetná. A aby ne! Za ní poskakoval koloušek. Byl krásný a ztepilý - asi jako poupě holandské růže!

Naposledy změněno: středa, 28. srpna 2013, 22.47