Již dávno nejsem mladá čiplenka, spíše pěkně stará odstřelová laň. Přesto stále miluji lesy, toulky po polích a lukách. Tahle láska, na rozdíl od jiných, mne po celý život neopustila. Myslivost není bezuzdné zabíjení zvěře, tak, jak to praktikovali dřívější feudálové. Naopak jsem přesvědčená, že nebýt celých pokolení myslivců, ať již profesionálních, nebo těch, kteří se myslivosti věnují ze záliby, byla by již naše země téměř bez zvěře. Zajíc i koroptev by bez myslivce sotva přežili do dnešního dne. Za tím, že máme zdravou a krásnou zvěř, stojí stovky hodin zimního přikrmování, přeléčení a cíleného výběru. Díky tlumení vztekliny u lišek se s touto nemocí již téměř nesetkáváme.
Myslivec má též nezastupitelnou úlohu i při tvorbě krajiny. Výsadby remízků, zakládání obor a bažantnic dodává krajině, kromě praktického významu, i osobité kouzlo. Procházka v přírodě nezničené člověkem je doslova balzám na nervy. Stačí potkat srnu se srnčetem, hrající si lasičky či pěkného motýla. Hned jsou vlastní starosti menší.
Děkuji všem příznivcům cechu svatého Huberta za jejich práci a cit pro přírodu. A je mi nesmírně líto všech, kteří krajinu a naši faunu znají maximálně ze spořiče svého počítače.

Naposledy změněno: neděle, 22. února 2015, 20.29