Když jsem byla úplně malá holka, to jsem ještě chodila na první stupeň základní školy, tak podle mě člověk, který myslí, byl myslivec a ti, co myslí, se sdružují v mysliveckém spolku. 

Jak šel čas, tak se měnily i mé názory. Při studiu v  době komunistického režimu jsem zjistila, že to, co nám přednáší na vysoké škole je hodně odlišné od  skutečnosti. Zákon o myslivosti z roku 1962 sice stanovil, že myslivost je činnost, která ochraňuje a zkvalitňuje přírodní bohatství, chov zvěře a jejích životní podmínky, ale ve skutečnosti se zaváděla velkovýroba, spojovaly se pole a docházelo k úbytku drobné zvěře a rozmnožení zvěře spárkaté. Pod hezkými slovy o záchraně drobné zvěře se skrývalo úmyslné zvětšování honiteb, ve kterých byly pořádány lovecké akce, připravené pro vládní činitele, komunistické prominenty a jejich přátele.

Za dalších pár let přišel do kin film Slavnosti sněženek, který byl natočen podle povídky Bohumila Hrabala. Byl a je to úžasný film o drobných radostech a starostech lidí v jedné malé osadě, jehož ústředním spojovacím článkem byl spor dvou mysliveckých spolků nad jedním zastřeleným kancem. Jejich spor spolu s hláškou Blaženy Holišové: „To bude zase v álejích nablito“ mě ovšem posílil v představě, že myslivost je jen mužská zábava, aby si naše drahé polovičky dokázali, jací jsou borci.

Čas ubíhal dál a já se na výletě setkala s jedním známým, který byl shodou okolností také myslivec, slovo dalo slovo a nad pivkem jsme si začali povídat o myslivosti. Během tohoto rozhovoru jsem zjistila, jak zkreslený byl můj názor na myslivost, že film Slavnosti sněženek je hlavně o lidských charakterech, že existují myslivci a myslivci. Jedni jsou praví myslivci a těm druhým se říká lovci trofejí, můj známý jim říkal bouchači a tak jim tedy říkám i já.

Bouchači jsou takové osoby, které si potřebují pozvednout své ego. Rádi se holedbají titulem myslivec, ale pro les a zvěř nic nedělají, za peníze si jdou dvakrát třikrát za rok vystřelit, a to ještě za účasti pravého myslivce, který je nasměruje na ten správný posed a následně dá znamení, že ten druhý může vystřelit, případně jelena dorazí, když se bouchač netrefí. Bouchači si udělají foto, parohy si pověsí někde doma v pokoji a vše předvádí známým, aby ukázali, co všechno dokážou a jakou mají moc nad životem a smrtí. Bylo to tak za dob Československa a je to tak i dnes.

A kdo jsou tedy praví myslivci? Ti se zabývají chovem zvěře, péčí o ni i o její životní prostředí, o jejich potravu. Přečetla jsem si nález ústavního soudu publikovaný v r. 2007, kde je uvedeno, že myslivost a právo myslivosti jsou společenskými aktivitami podporovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí – zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje tedy úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale regulovanou činnost k ochraně a rozvoji přírody. Zvěře může být jen tolik, aby neškodila zájmům zemědělců a lesníků, aby neokusovala, neloupala nebo neohryzávala stromy v lese. A o to se starají ti praví myslivci.

Teď svému vnoučkovi recituji básničku Františka Zacharníka, aby věděl, co vlastně myslivci mají za úkol a nebyl tak nevědomý, jako jsem bývala já:

Myslivci a jejich pes dobře znají ten svůj les. 

Vědí, kam pít laně chodí, kam bažanti malé vodí, 

kde že rostou nejvíc houby, parohatý jelen troubí,

kde jezevci noru mají, maliny kde v létě zrají.

V zimě, když je zasněženo, do krmelce vozí seno.

Před pytláky chrání les - myslivec a jeho pes....

Na úplný závěr mého povídání a už pěkně v letech, se  vracím do svých dětských let, kdy jsem si myslela, že myslivec je ten, kdo myslí. Tak si říkám, že jsem vlastně měla pravdu. Myslivci jsou ti, kteří myslí na to, jak les ochránit. A já jim přeji, aby se jim v tomto úsilí dařilo.

Naposledy změněno: úterý, 14. dubna 2020, 19.55