Genealogie se stala mým koníčkem. Poznala jsem nové lidi, kteří se byli ochotni ponořit do minulosti a pomoci mi při bádání. Jezdila jsem na obecní úřady a do archivu, digitalizace byla teprve v plenkách. Zajímavé bylo pátrání na hřbitovech i náhodné objevy, které jsem si zapisovala. Ve chvíli, kdy jsem údaje získávala, jsem ještě nevěděla, že budou patřit do našeho rodokmenu.

První objevené údaje o předcích v matrikách, dotek oněch starých popsaných knih, kterých se dotýkali a jejichž vlastnoruční podpisy jsem v nich nacházela, mne fascinovaly. Stále víc jsem získávala vědomosti z listin mých příbuzných a krásných fotografií, o kterých jsem dosud nevěděla, i když jsem u stařečků prožívala jako dítě krásné chvíle. Věděla jsem, že už v bádání nepřestanu. 

Z výpisů na Katastru nemovitostí jsem zjišťovala, zda tyto ještě v současné době existují. Na jednu z nich jsem se zajela podívat, nová majitelka mne pustila dovnitř a ukázala mi, co můj stařeček tenkrát postavil. Věděla od svých předků, že to byl jen chlívek, který začal stavět. Byl umístěn až pod skálou, která převyšovala okolní domy. Na dostavbu obytných místností už nedošlo, protože stařeček těžce onemocněl na následky zajetí v I. světové válce. Díky knize Františka Emerta, Českoslovenští legionáři za I. světové války jsem zjistila, kde byl v zajetí. Zalistovala jsem v knize a uviděla fotografii skupiny zajatců z Doněcka a uprostřed můj stařeček Jan Uličný. Zachvátil mě pocit radosti a zvláštní úzkosti. Škoda, že fotografie nemůže mluvit, proto budu bádat dál, protože tuhle etapu zajetí ještě celou neznám. 

Přímá větev rodokmenu, kterou jsem vytvořila, je pro mé syny a vnuky. Dostala jsem se až před období bitvy na Bílé hoře, která trvala jen 2 hodiny. Avšak rod Hlavinků sahá ještě před toto období, což je úctyhodných 425 let.

A něco opakujícího se. Nejstarší vnuk Jan se narodil přesně za 200 let po Janovi nar. 1792, jako první tohoto jména v přímé linii. Nejmladší vnuk Matěj, první jmenovec po nejstarším předkovi Matěji Hlavinkovi se narodil až po 412 letech.

Bádání jsme završili společným setkáním potomků přímé linie a všech bratranců a jejich potomků, kde jinde než v Savíně, ve staré škole, kam docházeli naši dědové a pradědové. Zákusky a koláče ke kávě si dovezli hosté. Když jsem pekla koláčky já, tak při počítání kolik jich asi je, jsem nevěřila vlastním očím, 187 koláčků = 187 roků od příchodu Jana nar. 1792 do Savína ke dni setkání. Jaká náhoda!?

Naposledy změněno: čtvrtek, 22. února 2018, 10.13