Je leden roku 1894 a po břehu řeky Inn v německém městě Passau jde kněz Johan Kühberger. Mrzne jen praští, a na ledě řeky se prohánějí děti. Náhle se pod jedním z chlapců propadne led a hoch se začne topit. Kněz Johan vše vidí a poslušný svého svědomí běží chlapci na pomoc. Vytáhne ho z ledové vody a odnese ho domů. Maminka dítěte má obrovskou radost, celá rodina je šťastná a i kněz má pocit štěstí. Zachránil totiž lidský život, a to velice mladému chlapci. Šlo zde o akt milosrdenství s nejděsivějšími následky v historii lidstva. Přenesme se o čtyřicet let dál. Ze zachráněného chlapce je dospělý muž a zná ho celý svět. Jmenuje se Adolf Hitler, vůdce nacistického Německa. Za dalších deset let má podle odhadů na svědomí životy 60 milionů lidí ve druhé světové válce. Hlas svědomí byl knězem vyslyšen, udělal co měl udělat, a nevědomky tak způsobil pozdější katastrofu.
Je ale možné, že v té době by se našel nějaký jiný člověk, který se netopil, ale jeho myšlenkové pochody nebyly od těch Hitlerových zas tak rozdílné. Jeden takový skutečně žil. Narodil se jako Josif Vissarionovič Džugašvili v gruzínském městě Gori. Později se již jmenoval Stalin. Stalinova vláda teroru čerpala z kultury války, byla to permanentní občanská válka, vedená všemi prostředky a pozvedávala ve třicátých letech 20. století genocidu na jakýsi základní princip jednání. Odhaduje se, že Stalin je zodpovědný za smrt 30 milionů lidí. Přitom byl podle některých pramenů šťastný, když se mu povedlo navždy odstranit ze svého okolí nepohodlné spolupracovníky.
Á propos v přibližně stejném státě se klube další superman. Jezdí na rychlých motorkách, loví ryby (ty největší), loví tygry (holýma rukama), nachází poklady na dně moře jako na běžícím pásu, bere Ukrajině Krym.

Z těchto faktů plyne, že svědomí má velikou váhu pro jedince. Ale ... Při vědomí, co prohlašují někteří naši čelní, dokonce i nejvyšší představitel státu, vypadá situace tak, že by mně pod okny mohly znovu jezdit tanky s rudou hvězdou jako v roce 1968 nebo by ženy měly pouze poloviční váhu při výpovědi u soudu, což platí v muslimském světě (podle nedávného pořadu v ČT s paní Jílkovou). V Saudské Arábii si (podle slov jedné z muslimek v tomto pořadu) může nemuslim dělat co chce – může si pořádat svoje obřady, může  chodit oblečený jak chce, může nosit kříž, ženy mohou nosit bikiny na pláži. Takže zdánlivě nic odlišného proti Evropě. Ale pozor, přátelé. Toto vše je dovoleno pouze ve vyhrazených prostorách. Pokud se ale objeví na veřejnosti, čeká ho trest.
Nemá ale to stejné platit i pro muslimy u nás? Tak jako my jsme hosté u nich a musíme se přizpůsobit a dodržovat jejich zvyklosti, tak oni jsou hosté u nás a některé zvyky nebo spíš povinnosti být na pracovišti či ve škole oblečen podle našich předpisů musí dodržovat také. Nevím, jestli v dnešní situaci ve světě nemá fungovat pouze rozum. Zkrátka ...., teď už jsem se rozhodl na sto procent. Určitě má.

Naposledy změněno: neděle, 22. února 2015, 20.24