Nedá mi to a posílám krátké povídání, které vzniklo již na konci března, brzy po tom, kdy nás Covid v roce 2020 vyhnal ze „studentských lavic“.

Že snad to sem nepatří? Vždyť je to také etika – chování se podle svědomí a vědomí, jen zapomenout jsme neměli ni na chvíli na lidstvo a Zemi….

 ..... a tak se lidé zapomněli zastavovat se. Nejen na den, dva, ani na chvíli se člověk nezamyslí, zda jde správnou cestou, zda někdo poblíž nevolá o pomoc, neohlédne se, nepodívá vlevo, vpravo. Pořád spěcháme. Do práce, do školy, na nákup.... vyzvednout děti ze školky a ráno zas honem s nimi tam. Družina, kroužky. Studium, hledání zaměstnání, vydělávání peněz, hledám větší byt, sháním... zas něco, co by mohlo počkat...., ale né, já to chci hned, a tak lítám a spěchám…..

…..no a tak přišel Covid 19. A najednou to jde. Stojíme všichni, život se zastavil a s ním i člověk. Teď je čas na to, co jsme zanedbávali - využijme toho a věnujme se sobě a své rodině.

Zastavili jsme se, protože se na to Všemohoucno už nemohlo koukat. Tolik se snažilo po dobrém, ale člověk neviděl a neslyšel. Otrávil vzduch, zašpinil vodu, vypálil prales, zasel řepku namísto plodin na jídlo.

Jak myslel dlouho, že si to nechá Země líbit? Je tak dobrá a laskavá, tolik nám pomohla a odpustila a odpouštěla by dál. Jenže už nemůže dýchat ani volat. Člověk ji drží u krku, aby se nemohla bránit.

Nezbývá jí nic jiného než zastavit člověka při jeho zničujícím díle. Poslala nám Covid - lék na lhostejnost a doufá, že zabere. Kdoví....?

Naposledy změněno: pondělí, 21. září 2020, 20.40