Vyrůstala jsem na maminčině vyprávění českých pohádek a nemohla se jich nabažit. Asi jako každé dítě.

Zajímavé bylo, že vždy, ta naše maminka, vybrala pohádku, ve které jsem sebe samu našla. Třeba, když jsem si bez dovolení namazala druhý krajíc chleba naším domácím máslem a to pak tak tak stačilo na odvody z toho mrňavého hospodářství. Vysvětlení proč si druhý krajíc můžu  vzít, ale jen suchý s jablkem ze zahrady, nebo nejvýš s povidly, se záhadným způsobem objevilo ve večerní pohádce. 

Můj o šest let starší bratr (bylo mu asi deset), měl jednou za úkol jít do pekárny, vzdálené 2 km cesty, pro tříkilový bochník chleba. Tedy šel. Z dálky jsem viděla jeho klátivou chůzi a říkala si - "Určitě ho zase přinese ohlodaný a ze srandy to bude svádět na myši". Sama jsem několikrát okusila tu dobrotu utrženého sousta z čerstvého chleba. Ale - světe div se - nic takového se nestalo. Zdenek místo chleba přinesl v podpaží velký meloun. Všichni jsme se smáli (jen táta bručel) a k večeři byly brambory na loupačku s tvarohem. Před spaním byla pohádka o myší rodince a nespolehlivém myšákovi který doplatil na své mlsné chutě.

Myslím, že si spoustu pohádek maminka vymýšlela. Ale i tak jsem přesvědčená, že v pravý čas vyprávěný příběh, byť pohádkový, má velký význam při výchově nejen dětí. 

O vánocích (a nejen o nich) mnoho pohádek v televizi je tak krásně zpracováno, zejména těch českých, kde se jako zlatá nit vine cesta za dobrem a které jsou příkladem, že dobra lze docílit, ale ne jen tak. Ale, že je potřeba učení, chytrosti a diplomacie.  Vyplývá z nich, že přiznat chybu a napravit ji, je úcta k pravdě, která člověka povznáší. Toto jsou slova, která mi do památníku vepsala kdysi dávno moje milá švagrová Boženka - žena od jednoho z mých starších bratrů a do závorky připsala autora - K.Kálal. Moc dobře věděla proč vybrala právě tuto větu. To co jsem provedla mne moc tížilo. Zbožňovala jsem knížku, která se jmenovala - Jenička lesní děvčátko . nebyla však k nalezení. Aniž bych se ptala jsem prostě oknem, ze kterého jsem nejdříve vyndala síť proti hmyzu, vlezla do ložnice v domě naproti nám, kde bydlel bráška s rodinou.. U nás v té malé osadě uprostřed lesa, se běžně nechávala otevřená okna a někdy se ani nezamykalo.(Ach kde jsou ty doby...) a hledala v jejich knihovničce seč mohla, ale knížku jsem nenašla. Po té mi Boženka napsala do památníku onu větu a bráška Láďa nakreslil krásnou chaloupku. A i když jsem mezi řečí jednou,už co by vycházející holka, pravdu přiznala, asi bylo pozdě. K vysvětlení a pořádnému popovídání nedošlo. Knížku mám - dala mi ji neteř po smrti svých rodičů. (Boženky a Ládi)

Jsem přesvědčená, že příběhů, pohádek, příhod - vyprávěných, psaných i hraných není nikdy dost. Z toho všeho je nejméně těch naživo vyprávěných, které tolik stmelují rodinu, kolektiv, skupinku dětí - lidí.

Přiznávám, že když jsem už nevěděla co dětem večer vyprávět - vymýšleli jsme si pohádku na pokračování. Obvykle jsem já začala jakýkoli příběh a každý člen rodiny k tomu něco přidal a tak pořád dokola. Z romantického začátku jela nakonec princezna v traktoru značky Zetor  35 a potkala chcíplou Avii. Moc jsme se nasmáli. Pak se ale nikomu nechtělo spát. Teď, když jsou děti velké, mají své rodiny a občas přijedou a vzpomínají - jsem šťastná.

Jistě bych mohla apelovat na dospěláky, ať učitele, politiky, nebo prostě na lidi, aby si brali poučení z pohádkových příběhů a snažili se o zjemnění atmosféry ve vztazích, aby vysvětlovali, zejména dětem, že agresivita není správná cesta....

Nevím, zda je tato esej správně napsaná, ale v každém případě je to mé přemýšlení. Děkuji.

Naposledy změněno: úterý, 14. dubna 2020, 19.15