LS 15/16_Jiřina Kokrhelová: Celoživotní povolání, důchod, smysl "nového života"
Minulé téma o smyslu života ve mně vyvolalo mnoho otázek a odpovědí úplných i částečných. Možná vás napadnou určité spojitosti s uvedeným nadpisem. A já se pokusím formou malé eseje, či spíše úvahy vysvětlit, v čem v současném období vidím č á s t e č n ý smysl svého života.
Při přemýšlení a skládání jakési „mozaiky“ mně pomohly určité definice a teze přednášky PhDr. Šolce. Někteří lidé podobné moudrosti odmítají a tvrdí, že poučky bývají příliš obecné a že realita přináší mnohem více rozmanitostí a životních situací. Šiřitelé takových názorů mají pravdu - svoji pravdu - ale pouze částečnou. Každá teorie by měla být ověřena prakticky a následně pak upravována, modifikována. A oblast etiky ani jinak nemůže fungovat.
Končil minulý školní rok a já po čtyřiceti letech učitelování odcházela do starobního důchodu. Oficiální název, slovo složené, jeho první část mě s dosažením důchodového limitu stále více děsila. Starobní důchod, staroba, staroba – choroba, staroba – chudoba?
Když jsem tuto nezvratnou realitu rozebírala se svým švédským kamarádem, následovala stručná, strohá, seversky chladná a věcná odpověď: „Na důchod musíš být psychicky připravena, já jsem se na svůj odchod do penze připravoval deset let.“ Když jsem tuto větu četla poprvé, smála jsem se mu nikoliv do očí, ale u klávesnice počítače. Lehkovážně jsem namítala, že vím, co mě čeká a že budu v pohodě.
Mnohokrát jsem si na jeho slova vzpomněla - s přibývajícími týdny jsem se už zdaleka tak lehkovážně nesmála, ba ani neusmívala, a když jsme o tom spolu hovořili osobně, smích nahradily slzy.
On se rozhodl změnit bydliště a přemístil se do malebné vesničky daleko na severu, mezi troly. Já se jen přestěhovala - nepřešla jsem do jiného prostředí a mezi neznámé lidi, jak to odvážně učinil on, ale začala jsem – jako všichni důchodci – úplně nový, jiný život ve stejném městě a obklopena stejnými lidmi.
Prázdniny uběhly jako všechny předcházející, pak nějaké toulky a zájezdy, nastal pracný podzim, který záhy skončil, a nastoupil zimní čas, krátké dny - dlouhé večery - a smutek…Stále citelněji mně chyběla škola, žáci, někteří kolegové a hlavně jsem postrádala lidi, společnost. Jak ráda bych byla opět užitečná, učila, zkoušela, opravovala, ale i přes smutek jsem realisticky pochopila, že dveře školy již zůstaly už zavřené.
A najednou, velmi neočekávaně, přišla nabídka – věnovat se šestiletému vietnamskému chlapci, který je v naší zemi jen krátce a měl by zvládnout požadavky k zápisu do první třídy.
Vzpomínám na první setkání s chlapcovým tatínkem a o několik dnů později s malým Honzíkem, jak se rodiče rozhodli přizpůsobit jeho vietnamské jméno češtině. A tak se s Honzou scházíme převážně v pracovní dny a já se ho snažím naučit základny našeho jazyka, poznat město, zvyky, obchody, kulturní i sportovní zařízení. Navštěvuje samozřejmě mateřskou školu a paní učitelky, já i další naši kamarádi nám pomáhají otevírat brány češtiny, jazyka naprosto odlišného v písemné i psané formě. I když mám pedagogické vzdělání, každé setkání s Honzíkem mně přináší něco nového, neznámého, někdy až neskutečného. Teď už máme jakousi „naši“ češtinu. Krásnou, komickou, jednoduchou, někdy lepší, někdy nesrozumitelnou, či komentovanou vietnamskými slovy, když se mu nechce, či něco nedaří. Od slov postupně přicházíme k větám a zbožňuji právě tuto: “ Já vítěz, já lepší, ty nejsi tak dobrá.“
Vím, že je mezi námi i silné citové pouto, a to mně moc pomáhá. Věřím, že se mu bude přiměřeně dařit i ve škole. Je velmi bystrý, s vytříbeným logickým myšlením, ale čeština se asi nikdy nestane jeho vyvoleným jazykem.
Své myšlenky a sdělené zkušenosti bych chtěla zakončit mnohovrstevnatou definicí: „Smyslem nazýváme to, přes co je nám něco srozumitelné a přijatelné, co nám stojí za námahu.“ A tak jsem s Honzou, jeho češtinou a nevšedním přátelstvím našla částečný smysl svého života v důchodu.