Hned v úvodu musím podotknout, že jsem prostý, obyčejný kluk (i když 80 letý) z vesnice, který celý život pracoval v zemědělství, nějak moc času, nálady ale ani chutě nezbývalo, abych si rozšiřoval znalosti či se podrobněji zabýval malířstvím, sochařstvím, hudbou. Dodnes nerozumím modernímu malířství či sochařství a s hudbou je to podobné.

O Michelangelovi jsem věděl jen tolik, že vytesal nejkrásnější sochu světa - Davida a vymaloval Sixtinskou kapli. Sochu Davida a některé výjevy ze Sixtinské kaple jsem vídával na černobílých fotografiích. Koncem minulého století jsem se proto rozhodl, že se pojedu na "Michalangela" podívat.

Nejdříve jsem jel do Florencie. Měl jsem smůlu na zájezd. Odvedli nás před radnici ve Florencii a "podívejte se na Davida". Na návštěvu originálu však již nebyl čas. Přesto jsem ne jen žasl nad postojem Davida, ale i nad tím, jak byly vytvarovány svaly a dokonce i žíly z tvrdého mramoru. Smekl jsem pomyslný klobouk a hluboce se klaněl umělci, který zde žil a pracoval před 500 lety, jehož dílo mne po tolika letech uchvátilo. Nemohl jsem se vynadívat a nemohl jsem ani souhlasit s jeho údajným výrokem z mládí při jakémsi představování, který mi v té chvíli bleskl hlavou: "Jsem pouliční rváč a někdy příležitostný sochař". Cítil jsem, že to není pravda. Už tehdy to byl "Pan Sochař"

V příštím roce jsem jel do Říma. Nevěděl jsem, co to je Sixtinská kaple. Myslel jsem si, že je to nějaký "kostelík". Na místě mne však udivila její délka, šířka i výška. Bylo krátce po její renovaci a tak asi 90 až 95% návštěvníků tvořili Japonci. Již u vchodu nám pořadatelé (každé vstupující dvojici) říkali "Non foto". Uvnitř nás byla "hlava na hlavě". Nebylo se možné zastavit, či si něco zvlášť prohlédnout - člověk byl prostě nesen davem. Vzhledem k tomu, že jsem menší postavy, byl jsem rád, že jsem viděl alespoň malby na stropě, ty po stranách byly pro mne "nepřístupné". Snad všichni Japonci fotili každý detail alespoň 10x - to bylo blesků a nic nepomohlo volání pořadatelů "Non foto". Japonci prostě fotili v Sixtinské kapli, kde snad návštěvníci nesmí fotit od objevení fotografie. Nejsem věřící a tak jsem jednotlivé obrazy na stropě ani nepochopil. V paměti mi uvízl jen obraz "Stvoření Adama" - podávání rukou.

Nyní, díky PEF ZU v Praze, která pro nás "vesničany" organizuje VU3V v našich spádových obcích a v našem věku nemusíme dojíždět do nějakých 100 km vzdálených měst, jsem se mohl podrobně a dokonale seznámit s dílem tohoto velikána.

Děkuji za to proto organizátorům VU3V a Mgr. Martinu Pavlíčkovi, Ph.D. a přeji jim, aby  měli opět "šťastnou ruku" při předkládání témat do dalších semestrů. Stanislav Svoboda Pecka

Naposledy změněno: pátek, 17. února 2017, 11.13