Jednoho krásného dne takhle listuji knižním průvodcem po Itálii, procházím titulky s nápisy krásných italských měst a městeček - shodou okolností mám vedle sebe nádherně provedenou publikaci "Firenze arte nei secoli"- a říkám si tam jsem ještě nebyl, to stojí za vidění, to se prostě musí vidět. 

            Až po několika letech jsem se rozhodl, že se svou partnerkou do vysněné Florencie konečně vyrazím, a to na čtyřech kolech. Cesta byla zajímavá, jak už to při takových příležitostech bývá, již za noci jsme v toskánských kopcích konečně narazili na autokemp s tím, že brzy ráno vyjedeme autem do města. Ráno nás však naši němečtí sousedé, kempující hned vedle v dodávkovém automobilu, po krátkém seznámení informují o špatných podmínkách vjezdu do centra města a parkování vůbec; sami prý jsou vybaveni malým skútrem - což jsme později zjistili – neboť s ním se lze do města dostat mnohem snáze. Florencie je mimo jiné i městem motocyklů. Za tuto užitečnou informaci jim za odměnu dáváme dvě plechovky dobrého českého piva, načež německý kolega někam odběhl a po chvíli se vrátil s jízdním řádem místního autobusu směr Florencie a zpět, přičemž nám i sdělil radostnou informaci, že zastávka je jen pár metrů od kempu.

            Autobus, nebo spíše minibus, jel podle rozpisu, smykem se otočil na točně pokryté šotolinou a začala jízda smrti, jak konstatovala má partnerka. Pro domorodého řidiče, který se neustále otáčel dozadu, gestikuloval rukama, hlasitě se smál a živě diskutoval se svými známými z řad cestujících byla jízda po úzké vozovce v kopcovitém terénu se samými serpentinami, kde se dvě osobní auta téměř nevyhnou, zřejmě naprostou každodenní rutinou.

            Konečně přijíždíme do prvního městečka, kde přesedáme na linkový příměstský autobus, který nás přiváží poklidnou jízdou na jedno z florentských autobusových nádraží, které je docela malé na to, že jsme v téměř půlmilionovém hlavním městě Toskánska. Tak konečně jsme tu, v tomto svatostánku renesance, vrcholného sochařství a malířství. Vytoužené město.

            Sotva jsme se vymotali z nádraží, ohlušil nás rámus způsobený dopravním ruchem ve  městě. Všichni troubí, ukazují na sebe různé posunky, kterým zřejmě rozumí jen Italové, ale město přesto funguje bezvadně, dokonce i semafory. Jsme přece v Itálii, v jedné z nevyspělejších zemí světa. Ale my jsme tady kvůli něčemu jinému.

            Míjíme nádherný gotický chrám Santa Maria Novella, který byl stavěn téměř 200 let; v roce 1470 byl konečně dostavěn Leonem Battistou Albertim. Je však příliš brzy ráno, a proto je ještě zavřený. Ale náš Mistr, Michelangelo, zde nemá žádnou památku, na rozdíl od svého prvního učitele v umělecké škole, Domenica Ghirlandaia, který zde pracoval na nádherných freskách Zrození panny a Návštěva Pany Marie u sv. Alžběty.

            Krátce nahlédneme do atria Paláce Strozzi a pokračujeme k hlavní perle Florencie, a to k Dómu se zvonicí, který se nachází v centru města a je znám spíše pod názvem Santa Maria del Fiore. Tuto stavbu zahájil gotický umělec Giotto v r. 1296; byla dokončena vybudováním skvostné kopule od Brunellesciho v r. 1434. Kopule má výšku 106 m a stavěli ji celých 14 let. Její rozpětí je jedním z největších na světě - hned po chrámu sv. Petra ve Vatikánu a St. Paul Cathedral v Londýně. Zvenku v blízkosti kopule, tedy ve velké výšce, měla být původně - podle stavební hutě florentského dómu - umístěna socha Obra, později také Davida, která zde nakonec není, protože by ji zřejmě na tomto místě nemohl nikdo obdivovat.

Ale dostat se do katedrály bylo nemožné. Fronta před ní byla na několik hodin a vystát ji nebylo v našich časových možnostech. Přesto víme, že zde Michelangelo na sklonku svého života vytvořil nádherné sousoší pod názvem Pieta, ve kterém Nikodém, podle svého výrazu unavený strastiplným životem, podepírá zmučeného Krista, oba obklopeni panenkou Marií a Maří Magdalenou. Nikodém je mimo jiné patronem malířů a má charakteristické rysy ve tváři, ne zrovna nepodobné autorovi sousoší.  Naproti katedrály je umístěno skvostné Baptisterium z 11. století s bronzovými vraty od Lorenza Ghibertiho, které pozlatil Michelangelo  a nazval je "Rajská brána".

            Obcházíme katedrálu a nemůžeme se vynadívat – zde v její blízkosti byl v době renesance umístěn obrovský mramorový blok, později poškozený při snaze vytesat sochu Davida neodbornými zásahy umělce Agostina di Duccio, který nakonec rozdělané dílo opustil a zanechal za sebou hrubě otesaný kámen, téměř nepoužitelný pro svoje budoucí účely. Další, pro dokončení díla vybraný umělec, Antonio Rossellino, umírá rok po převzetí zakázky, a tak nakonec tento kus rozpracovaného a poškozeného kamene, zvláště v jeho spodní části, přebírá Michelangelo pro svého Davida.

            Vyrážíme spletí uliček, po cestě míjíme davy turistů - jsme totiž na spojnici mezi katedrálou a Piazza della Signoria. Po cestě se stavujeme v uliční zahradní vinárničce na deci dobrého bílého toskánského vína – dobře vychlazené přišlo vhod, neboť začalo nesnesitelné vedro. V tomto červnovém období je zde teplota nad 30 °C naprosto běžná. Obdivuji menší, černovlasé černooké Italky, partnerka zase italské fešáky, a po chvíli jsme už na náměstí známém po celém světě. Renesanční domy na ne zrovna malém náměstí nás nijak nenadchly pro svou strohost a ponurou barvu, avšak proudily sem davy turistů. Jde přece o politické a kulturní centrum Florencie, kde se konají dokonce i fotbalová utkání v historických krojích. Okamžitě nás však upoutá Palazzo Vechio se svoji téměř stometrovou věží; je to dominanta náměstí, pod kterou se k mé radosti "krčí" několik samostatných soch. Okamžitě poznávám Davida v celé své kráse (jedná se o kopii originálu, ale nebudu se o něm na tomto místě dále rozepisovat, máme ho všichni dobře nastudovaného). Jen tak na okraj - originál sochy Davida je uschován v Galerii dell´ Accademia, kde se nachází další významné dílo - La Pieta da Palestrina. To byl další ohromný zážitek, který přeji každému, kdo navštíví město a tuto galerii. V Paláci Vecchio je umístěno dílo "našeho Mistra", které nese název Vítězství.

            Ale vraťme se na náměstí Signorií. Protipólem Davida je socha Herkula, která vytváří symetrický vstup do Paláce Signorií. Jde o dílo jednoho z největších Michelangelových konkurentů, Baccia Bandinelliho, které v reálu působí velmi dramaticky a přesvědčivě, jelikož představuje  boj antického Herkula s obrem Kakusem, a je tak protikladem zdánlivě klidného Davida. Téma čerpá z antické mytologie a v postavě Herkula symbolizuje vítězství florentské republiky nad poraženým obrem, který představuje nenáviděný rod Medicejských. Opravdu skvělé dílo, kde mimo jiné Kakusův smrtelný škleb je naprosto nenapodobitelný.

            Další velkou konkurencí Davida, který na tomto místě náměstí nijak zvlášť nevyniká, je  Loggia della Signoria. Původně šlo o úkryt pro návštěvníky náměstí před deštěm. V současnosti ale tato renesanční lodžie s nádhernými stylovými oblouky ukrývá "před deštěm" vrcholná sochařská díla italského quatrocenta, jako je např. bronzový Perseus od B. Celliniho s hlavou Medúzy, nebo únos Sabinek od Giambologni, který je se svou "serpentinou" naprosto nepřekonatelný; rovněž ukrývá i skvělé dílo Herkules a Kentaur od téhož autora. Stěny lodžie jsou pokryty obrovskými  plátny od Vasariho se scénami velkých bitev.

            Nedaleko náměstí se nachází světoznámá umělecká galerie "Galleria degli Uffizi". Je to obrovská budova, s jejíž výstavbou začal v r. 1560 Giorgio Vasari z příkazu Cosima I. Já ji samozřejmě musím vidět, zatímco moje paní to vzdává a usedá po celodenní únavě na první lavičku v podloubí před galerií, kde se zaposlouchala do "Čtyř ročních období" od Vivaldiho v podání místního pouličního houslového umělce. Já tedy v časové tísni necelé půlhodinky vyrážím na "prohlídku" galerie. Vstupné asi 15 EUR je již o něco nižší, neboť se blíží zavírací doba. Já mám ale časovou tíseň z jiného důvodu, za chvíli nám totiž jede autobus s přípojem na poslední autobus zpět do našeho kempu. Uháním proto zběsile po širokém schodišti vzhůru do pater, přičemž se sotva orientuji - na čtení ukazatelů nezbývá čas - aha, tak tady to není - vyrážím znovu tryskem dlouhou spojovací chodbou k dalšímu širokému schodišti, zbývá mi už jen 15 minut, dobíhám k sálu s nápisem „gotické umění“. Senzace! Je zde Giotto a jeho Madona, setrvávám v sále necelou půlminutu a běžím dál. Téměř vyčerpán narážím na sál se skvostným Sandro Botticellim. Jeho obrazy Zrození Venuše a Alegorie jara snad nepřekonal ani Michelangelo. Setrvávám celé 4 minuty, chvíli se kochám dílem umělce, který se znal i s Michelangelem, probíhám dalšími sály, chci vidět Tiziana a jeho dvě Venuše, Rafaela a jeho Madonu se slavíkem, vč. papeže Lva X se svými kardinály. Očima hltám další umělce a vrcholná díla vystavovaná na tomto posvátném místě všech umělců, na chvíli se zastavuji a přemýšlím, co jsem ještě opomněl a pak, na posledních pět minut, dorážím konečně ke Svaté rodině od Anděla Micheala, nazývané také Dondi tondo. Jde o obraz v kruhovém rámu – slovo kruh zní v italštině rotondo, a proto je pro tento typ obrazu užit tento název; dílo zobrazuje klečící panu Marii se za ní dřepícím Josefem, který drží v náručí již trochu odrostlého Ježíška, na pozadí obrazu je krajina s horami a mořským zálivem, doplněná bezkřídlými anděly. Čas se naplnil a já prchám z galerie v rekordním čase, avšak s uspokojením, že i tady jsem byl a s něčím krásným jsem se mohl aspoň na malou chvíli setkat.

            Toho dne, ještě však v poledních hodinách, jsme stihli navštívit kostel San Miniato al Monte, který byl postaven na kopci nad Florencií v 11. až 13. století. Hned za kostelem jsou valy – hradby, které stavěl v r. 1530 sám umělec. Uprostřed těchto valů je umístěn krásný hřbitov. To, co nás v poledním, téměř nesnesitelném vedru opravdu nadchlo, byl výhled z "vršku" na město a jeho největší dominantu - Santa Maria del Fiore. A na pohled docela blízko se krčí městská katedrála S. Lorenzo, která je nejstarším chrámem ve městě, vysvěcená už v r. 393, později - v letech 1142 – 1446 - přestavěna Brunellescchim.

            Vedle kostela se nachází Medicejská kaple ze 17. stol. a dále pak skvělá Nová sakristie - Sagrestia Nuova - stavba z let 1520 - 1538 s nádhernými náhrobky Giuliana a Lorenza Medicejského. Kostel je na první, ale i na druhý pohled naprosto nenápadný, hnědý, nemá žádné honosné průčelí (za života Michelangela se   o doplnění průčelí dost často hovořilo), takže jej člověk neznalý oboru  lehce mine bez povšimnutí.

            S úctou vstupujeme dovnitř - je zde příšeří, naprostý klid a mír v porovnání se Sixtinskou kaplí v Římě - a jenom zíráme. První, co nás uhodí do očí, je mohutný Giuliano, vévoda z Nemour s antickým profilem, umístěný v edikule nad náhrobkem, v antické zbroji s maršálskou holí, dokonale vyobrazen ve své vznešené nádheře; z protilehlého náhrobku se – snad ani ne na nás - dívá Lorenzo Medici, vévoda z Urbina v melancholickém zamyšlení, intelektuál už od pohledu. Pod těmito geniálními sochami se nachází vlastní náhrobky, které jsou osazeny sochami znázorňujícími dvě fáze dne a rovněž dvě fáze noci. Jde o mužské a ženské postavy, polosedící nebo téměř ležící postavy, tedy akty, které jsou pro Michelangela tak příznačné. Příznačné je i to, že mužské postavy mají nedokončené obličeje, nelze z nich vyčíst a ani si představit, jak by asi po dokončení vypadaly - působivé, tajemné a trochu zlověstné. Michelangelo mnoho svých děl nedokončil  - zůstala rozpracována z mnoha důvodů, zřejmě vyplývajících z jeho složité povahy. Byl to tvrdý člověk, nerudný ke svému okolí, bylo těžké s ním vyjít, doslova naháněl strach každému, dokonce i papežům - to o něm napsal jeden z jeho mála přátel, Sebastiano del Piombo; na jedné straně se choval hrubě, na druhé straně, zvlášť ke své rodině, citlivě a laskavě. Byl osamělý se svým uměním, trávil vždy dlouhý čas socháním a malováním a bral za to nekřesťanské peníze, svá díla před dokončením často ničíval, svým sochám spílal, neboť je neměl rád, měl těžké konflikty se zadavateli a stal se např. i obětí příslovečné marnivosti papežů. Na jeho pohřbu v kostele San Lorenzo se sešli sochaři Benvenuto Cellini, Bartlomeo Ammannati, malíři Bronzino a Vasari, který také vyhotovil náhrobek v kostele Santa Croce (k tomu se ještě dostaneme).

            V kapli  - italsky Cappella dei Principi - v hrobce Medicejských -  je umístěna  také vynikající socha Madona a dítě,  kdy oduševnělá Marie přijímá s pokorou svůj úděl, zatímco dítě s odvráceným obličejem k prsu matky si jde tvrdě za objektem svého zájmu.

Je mnoho k vidění v krásné Florencii, proto se při další návštěvě tohoto úžasného města vydáváme okamžitě k paláci Pitti s galerií moderního umění, kde je mj. umístěno 11 nádherných obrazů od Rafaela, 14 děl od Tiziana, 8 od Tintoretta a další, ke galerii přináleží také zahrada Boboli, která je umístěna ve svahu přiléhajícím z jedné strany k  paláci a z druhé k jedné z hlavních komunikací města. Ze zahrady je nádherný výhled na město a znalec tak může nacházet objekty svých zájmů pouhým pohledem. Zahrada je plná renesančních soch a váz, fontán a fontánek, tajemných zákoutí a laviček a spoustou stupňovitých teras a nekonečných schodů. Jedno tajemné zákoutí tvoří tzv. Velká Grotta - je to napodobenina krápníkové jeskyně, ve které jsou umístěny sochy čtyř otroků. Opět jde o kopie, neboť originály jsou ze zřejmých důvodů umístěny v Galerii florentské akademie. Sochy jsou hrubě nedodělané, jakoby se styděly za svůj úděl (jak typické pro Michelangela), ale přesně zapadající do tohoto tajemného prostředí.

            Za zhlédnutí stojí samozřejmě i Palazzo del Bargello, typicky středověká, také šedivá stavba ze 13. a 14. století. Pro úbytek sil volíme to nejlepší osvěžení v podobě pravé italské zmrzliny z místního, květinami obklopeného stánku, přičemž na sbírky Národního muzea, které jsou  součástí paláce Bargello nemáme už ani pomyšlení – vše se stihnout prostě nedá. Pro milovníky božského Angela doporučuji navštívit tuto – cestovními kancelářemi tak trochu opomíjenou – památku, kde jsou Mistrova díla jako Bacchus a mladý satyr a Brutus, dále pak díla Donatela, L. della Robii, Celliniho medaile a další skvostná díla florentských mistrů.

Za povšimnutí stojí také Casa Buonaroti se skvělým,  tzv. stlačeným reliéfem Madona della Scala a  Michelangelův reliéf Souboj Kentaurů s Lapithy, který na mě působí ne právě dobrým dojmem – připomíná mi svou hloubkou jakési rojení malých červíčků.

Pro opravdu velké množství památek je do Florencie nutno zavítat svěží a v dobré pohodě, což se nám relativně podařilo, neboť jsme navštívili i již výše zmiňovanou Basiliku Santa Croce, přestože leží na opačném konci města než St. Maria Novella. Náměstí a jeho fasády byly pod lešením, jako v Itálii téměř vše pamětihodné, ale interiér baziliky nám vše vynahradil - tento původně františkánský chrám s rozměry 140 x 40 m je svou vnitřní jednoduchostí velmi působivý. Jsou zde umístěny náhrobní desky a náhrobky slavných Italů jako např. Galileie, Machiavelliho, Giordana Bruna, Giacoma Rossiniho, ale také Michelangela, který sem byl převezen z Říma jeho synovcem Lionardem, tajně v noci. Návrh náhrobku pro Michelangela v kostele Santa Croce vytvořil sám velký Vasari. Možná jsem opomněl některá Michelangelova florentská díla, ale dnes má prakticky každý z nás možnost navštívit tato místa téměř kdykoliv, a napravit tak tyto nedostatky.

            Florencie je nádherné město - její stavby, desítky kostelů, lidé, lidské hemžení, dopravní ruch i fantastické památky nedozírné ceny. Protéká jí řeka Arno se starobylým mostem zlatníků, kde se můžete ozlatit od hlavy až k patě. Má nádherné kopcovité okolí, kde se Mistr narodil a kde také spí svůj klidný spánek. K tomu věčné slunce a tisíce turistů, kteří přijíždějí ze všech končin světa sklonit hlavu před italskými mistry. Florencie není jen Michelangelo, ale celá plejáda megastars, chvála bohu ne dnešního ražení.

Michelangelo Buonarroti se dožil požehnaného věku, téměř 90-ti let. Přežil všechny své mužské i ženské lásky, přežil své nenáviděné konkurenty - Bramanteho, Leonarda i Rafaela, s nímž soupeřil ve Vatikánu, všechny cca o 40 let. Poslední dny ještě pracoval na pietě Rondanini, jezdil na koni, a to i za špatného počasí – jen si představte devadesátiletého umělce, jak cválá na koni, navíc v dešti a s tím, že ještě pracuje na vrcholném díle! Žil, jak pracoval, neustále v akci, pohybu, ve sváru s dílem i s lidmi kolem něj, přesto nezapomenutelný svými sochařskými  a malířskými díly - vzpomeňme na závěr už jen Řím s   jeho fantastickou výzdobou v Sixtinské kapli či Pietu v chrámu sv. Petra. To nepotřebuje dalších slov. Tak zemřel geniální umělec, bez nadsázky největší všestranný umělec všech dob, který dokonce vynikl i v architektuře, např. při dostavbě zadního traktu chrámu sv. Petra v Římě.

Použitá literatura:

Firenze arte nei secoli, vydané vydavatelstvím "Giusti" di Saverio Becocci

Jose Pijoan: Dějiny umění, díl 6.

Bohumil Syrový a kolektiv: Architektura - svědectví dob.

Časopis History: květen 2015 a říjen 2016

Internetová wikipedie

Studijní materiály: Semestrální kurs VU3V, Mgr. Martin Pavlíček, / je skvělý/

Průvodce po Itálii - r.1975

Naposledy změněno: čtvrtek, 14. února 2019, 10.15