LS 18/19_Ota Dračka (KS Benešov nad Ploučnicí): Když se řekne slovo les
Když se řekne slovo les, tak si pod tímto slovem mnoho lidí představí stejný pohled, ale s různým významem. Někdo vidí romantické procházky, jiný sběr lesních plodin, další místo pro sportovní vyžití, místo vhodné pro ochranu živočichů a rostlin, pro lov, nebo coby pracoviště a podobně.
Česká republika má cca 34 % své plochy zalesněné. Pro někoho je to mnoho, pro někoho málo. Z hlediska majetkových poměrů je jistě dobře, že více jak polovinu výměry lesů vlastní stát, který je využívá pro hospodářské účely, dále jako vojenské lesy a v neposlední řadě část lesů má stát coby lesy v národních parcích. Další část lesů je v majetku jednotlivých obcí a ostatní v soukromém vlastnictví. Podívejme se na lesy, které jsou na území chráněných oblastí.
Při pohledu na skladbu dřevin zde dosud převládají monokultury, coby dědictví předchozích desítek let hospodaření. To v současnosti nese viditelné problémy, zejména v napadení kůrovcem nebo polomy. Příkladem toho jsou například lesy v národním parku Šumava.
Všechno má své ale. Rozhodnutím vedení tohoto národního parku byly smrky ponechány svému osudu a dnes se jejich torza tyčí vzhůru jako stříbřité a poklepově zvonivé stožáry. Postupně se rozpadají a dávají životodárné živiny novému porostu, který mezi nimi opět vyrůstá.
Za státní hranicí zvolili jiný postup, kde důsledně napadené stromy vytěžili. Dnes tam také dochází k novému vytváření lesních porostů, ale viditelně pomaleji, prozatím je celkový dojem pohledu na holé stráně a vrcholy kopců.
Jiný postup zvolili v národním parku České Švýcarsko, kde od svého vzniku postupně z lesů odstranili nepůvodní druhy stromů a to i přes častou nevůli místních obyvatel. V lesích se začaly vysazovat druhy dřevin, které se v této krajině původně vyskytovaly, a tak se postupně lesy mění na smíšené. Ale i zde to nejde tak rychle, jak by mnozí pracovníci Správy národního parku chtěli. I zde se v posledních dnech objevují napadené smrky kůrovcem a dost škod způsobily polomy. K tomu se změnil systém zařazení národních parků, takže v současné době jsou nuceny si na svou existenci, na mzdy, výbavu atd. vydělat. To není dobrým řešením, ale je to politickým rozhodnutím, které bude platit do doby, než vrcholoví politici rozhodnou jinak. Národní park České Švýcarsko díky svému stylu hospodaření má oproti ostatním třem parkům určitý náskok a návštěvníci tak nevidí rozsáhlé odlesněné plochy.
Když jsem se zmínil o lesích v národních parcích, nemohu opomenout i lesy v chráněných krajinných oblastech. Protože lesy slouží i rekreaci a sportu, vedou jimi mnohé turistické trasy a naučné stezky. Ty obvykle jen neprocházejí, ale spojují významná místa. Takže vedou například k rozhlednám a místům, která jsou v turistických mapách zakreslena jako místa s výhledem do krajiny. A je zde opět slovíčko „ale“.
Problémem je, že se velmi často stává, že návštěvník z rozhledny nebo místa s uvedeným výhledem vidí maximálně do korun stromů a pokud má štěstí, může pozorovat ptactvo v hnízdech nebo skákající veverky. Postupem část okolní stromy logicky vyrostly do takové výše, že význam daného místa tak zanikl.
Příkladem je například rozhledna Kohout u Valkeřic na Děčínsku v CHKO České středohoří, kde dokonce došlo ze strany obce k opravě rozhledny a jejímu zpřístupnění široké veřejnosti, ale i tak nedošlo k naplnění významu rozhledy byť na jedinou sekundu, byla totiž dobudována v nižší výšce, než je okolní les.
Podobně je tomu s přírodní památkou Bílé kameny na Liberecku u Rynoltic, které v slunečním svitu bíle zářily a od nedaleké silnice vysloveně lákaly k návštěvě. Dnes jsou tak obklopeny chráněnými náletovými stromy, že je mnoho lidí už přehlédne a ze sněhobílé barvy se stává žlutá a místy zelená. Snižuje to také význam tudy procházející mezinárodní naučné stezky Lužické a Žitavské hory.
Podobných příkladů by se našlo na území České republiky mnoho. Když se seznámíme s legislativou, která ustavuje vznik a další existenci chráněných krajinných oblastí, tak dostaneme zásadní informaci, že je tak vyhlášeno zejména pro udržení stávajícího stavu. Udržování stávajícího stavu ale rozhodně není ponechání výše zmíněných míst svému osudu, takže součástí pravidelné péče o CHKO by měla být i údržba daných míst, aby stále smysluplně sloužila návštěvníkům. Zde je veliký dluh našeho státu, který na to neuvolňuje potřebné finanční zdroje. Přitom by stačilo, aby v daném místě byla zvolena skladba dřevin, která by nedosahovala vzrůstu, který by výhledové místo zakrylo. Na toto by se dalo pamatovat nejen v plánech příslušné Správy CHKO, ale i například v desetiletých těžebních plánech konkrétních majitelů lesů.
Z pohledu lidské průměrné délky života rostou stromy pomalu, což při dobrém plánování může vyřešit jak zajištění funkčnosti rozhleden a výhledových míst, tak účelně investované prostředky, které právě při vhodně zvoleném druhovém zastoupení mohou do následujících desítek let významně ušetřit finance pro jiné záležitosti. Je to tedy o pohledu tvůrců desetiletých těžebních plánů a hlavně na těch, kteří je schvalují.