Nejlepší eseje

Nedávno jsem byla na vernisáži výstavy o porcelánu z minulého století. Pracovnice muzea se mj. zmínila, že porcelán vyráběli již „staří“ Číňané a psal o tom také Marco Polo ve své knize Milion. Byla jsem v duchu trošku pyšná na to, že z právě probíhajícího kurzu Cestování vím, že Marco Polo tu knihu napsal… A v té souvislosti mě napadlo, že vlastně celé lidské dějiny souvisí s cestováním.

Kdyby lidé v dávných dobách neměli touhu poznat svět a podívat se, jestli za sedmero horami a sedmero řekami opravdu existuje jiný svět, jak jinak bychom se dozvěděli o jiné kultuře, nových věcech – např. třeba o tom porcelánu a naučili se ho vyrábět i doma.

Touha cestovat, stále poznávat a objevovat nové věci nás vlastně vede až ke hvězdám (no, i když zatím jsme my, pozemšťané, byli jen na Měsíci, ale kdo ví…)

Docela ráda bych se vydala s Marcem Polem na cestu do dalekých krajů nebo i na cestu kolem světa. Vím, jsem tak trošku dobrodruh. A přiznávám, že mě těšilo, když jsem si na přednáškách při sledování fotografií zajímavých míst a turistických atrakcí říkala: tak tady jsem byla. No, v Dubaji jsem sice byla jenom pár hodin na letišti, ale sem mě to snad ani neláká. Nemám ráda ty nablýskané věci.

Nejraději vzpomínám na svou první dalekou cestu, jejíž součástí byl i desetidenní trek okolo indonéského ostrova Siberut, tehdy ještě moc nenavštěvovaného. Kdy jsme spali v chýších náčelníků, poznávali způsob života domorodců a oni nás doprovázeli k další „vesnici“… Mám nezapomenutelnou fotku, kde šamanovi ukazuji, jak se dělá automatická kresba. Stále si také dokážu jasně vybavit prudké říčky a pocit při přechodu hor v indickém Ladakhu: tak mám po té lávce přejít nebo tady raději zůstat? Nebo jak jsem jásala, když jsem si smočila nohy v Tichém oceánu.

Z každé větší cesty jsem načerpala energii na celý rok a každá cesta mě obohatila – navštívila jsem hodně památek a řadu zajímavých míst. Ale ze všech míst mám vzpomínky také na lidi – na ty co žijí chudě vysoko v horách, na lidi, se kterými jsem se chtěla vyfotit já nebo oni se mnou, na žebrající děti v Asii, na africké děti, které měly to štěstí a kvůli adopci na dálku mohou chodit do školy a také na cestovatele a dobrodruhy, se kterými jsme se na různých místech světa na kousek cesty potkali.

Je neuvěřitelné, jak a kde všude žijí lidé. A ať již jedeme kamkoliv, měli bychom se vždy snažit, aby naše setkání s nimi vedla k přátelství nebo alespoň k porozumění a pochopení jeden druhého, jak také vyznívá ze závěru poslední lekce.

Kurz Cestování mě moc bavil. Teorie, minulost i realita. A je jedno místo, o kterém jsem dřív opravdu nevěděla – Adamova hora na Srí Lance, která je prý posvátná pro poutníky ze všech zemí, bez rozdílu náboženství. No, to by se snad dalo zvládnout i v sedmdesáti !!