LS 17/18_Jiřina Janoušková: Odříkaného chleba největší krajíc
Nejsem žádný cestovatel. I dne raději cestuji po světě prostřednictvím televize nebo knihy. Ve 20 letech jsem se podívala s podnikových zájezdem do Chorvatska. Potom přišly děti, rozvod a nedostatek financí, a tak zůstalo u cest na rodinnou chatu v Krkonoších. Chodit po kraji spoustu kilometrů a bydlet ve stanu by mě nikdy nenapadlo. Nemám ráda stísněné prostory, a tak podle přísloví "Odříkaného chleba největší krajíc", mě právě tohle potkalo.
Seznámila jsem se s Čechem, žijícím dlouhá léta v Kanadě. Ten mi nabídl, že mi ukáže to nejhezčí ze západu USA. Znamenalo to pro mě naučit se spát v malém autě, kde se dalo otevřít je malé stření okénko. V autě byla rozkládací lavice na spaní, malá lednička, vařič a umyvadlo. Byl to takový dobře vybavený stan na kolech. Po zkušební noci v campu blízko Vancouveru, kterou jsem v malém prostoru přežila bez potíží, jsme vyrazili přes hranici do USA. Bylo tak špatné počasí, že jsme hned po přespání v campu La Push na pobřeží Pacifiku ve státě Washington pokračovali na jih. Říjnový déšť, vítr a zima nám byly stále v patách. V dalším campu v Ocean City State Park, blízko pobřeží, jsme si nasadili velrybářské klobouky, oblékli pláštěnky a pokusili se jít na pláž. Vichřice s deštěm byla tak silná, že jsme se museli vrátit. Cestou zpět jsme našli spoustu hub. Obrovské pravé hřiby, kačenky, klouzky i pár žampionů. Tak byla výborná večeře.
Se stále špatným počasím v zádech jsme spěchali po obrovském mostě přes deltu řeky Columbia do státu Oregon. Projeli jsme Astorií a stále pokračovali po pobřeží na jih. Viděli jsme na útesech lachtany a míjeli písečné duny, kde se odvážlivci proháněli na zvláštních motorových tříkolkách.
Po noci v Cape Blanco State Park, v blízkosti hezkého bílého majáku stejného jména, jsme, už za lepšího počasí, pokračovali dál. Při odjezdu jsme na silnici potkali amerického dikobraza. Ochotně mi pózoval při focení. To, že jsem v campu zase našla houby, už nebyla žádní vzácnost. Nacházela jsem je až k San Francisku. Jen Američani se nám divili, že to jíme. Jedí houby koupené jen supermarketu.
Konečně nám svítilo na cestu sluníčko a my byli v Californii. Kousek za hranicí jsme vjeli do Redwoods National Park. Redwood je druh sekvoje s červeným dřevem. Jsou to prý nejvyšší stromy na světě. U jednoho z nich se jménem "General Grandt Tree" byla uvedena výška 92,6 m, obvod 20,6 m, průměr kmene 6,6 m a stáří 1500 roků. Spali jsme pod těmi velikány a blízko nás se páslo stádo jelenů. Redwoods nás provázeli kolem silnice až do San Franciska.
San Francisko je zajímavé město ležící na břehu hluboké zátoky, kterou jsme přejeli přes most Golden Bridge. Byli jsme se podívat v muzeu starých plachetnic, prohlédli si Čínskou čtvrť a z dálky i pověstné vězení Alcatraz, postavené na ostrůvku uprostřed zátoky. Líbili se nám staré tramvaje a terasovité ulice stoupající cik-cak do kopců.
Odjezdem ze San Francisca jsme se rozloučili s Pacifikem. Lesnatá krajina se změnila v kopcovitou, porostlou sluncem spálenou trávou, která po několika desítkách kilometrů přešla v nedohlednou rovinu bavlníkových plantáží, ovocných a olivových sadů, polí a pastvin. Cestu nám zpříjemňovala vůně eucalyptů a pomerančovníků.
Zůstali jsme na noc u Millerton Lake v krásné přírodě. Při příjezdu nám šla po silnici naproti velká chlupatá tarantule, nad autem na větvi seděla sova, vedle nás v zemi bydlel velký sysel a kousek dál králíci a křepelky a na stromech pracovalo několik datlů. Bylo to tak krásné, že místo jedné noci, jsme zůstali tři.
Druhý den jsme si udělali výlet do Sequioa National Park a Kings Canyon, kde roste sekvoj obrovská. Je to nejdéle žijící živý organizmus na světě. Stromy nejsou tak vysoké jako Redwoods, ale o to mohutnější a starší. Nejstarší z nich se jménem "General Sherman" je údajně 2300-2700 roků starý. Na štítku u stromu bylo uvedeno, že váží 1256 tun, měří 83,8 m, obvod kmene je 31,3 m a průměr 11,1 m. Stromů, starých kolem 2000 roků je tu hodně a mladých ještě více, tak bude za mnoho let stále co obdivovat. Když si uvědomíme, že mnoha stromům bylo 2000 roků, když Kolumbus objevil Ameriku a některé dokonce rostou na zbytcích jejich předchůdců, tak na Zemi musí růst tisíce let.
Naše cesta po západě USA tady skončila. Byly ještě další. Čekaly na nás ještě poklady přírody středozápadu USA a nakonec celé Mexiko. Ale to už jsou jiné příběhy.
Kromě krásné přírody jsme poznali i spoustu milých lidí. Američané jsou velmi srdeční. Když jsme přijeli do campu, často nás navštívili, zajímali se, odkud a kam jedeme a často nám i dobře poradili, kde je co zajímavého k vidění. Po USA se cestuje dobře. Vybavení campů je výborné. Jednotlivá stání jsou prostorná, oddělená keři pro soukromí, přívod vody a elektřiny je samozřejmostí a sociální zařízení jsou neuvěřitelně čistá. Také nás udivilo, jak se lidé chovají v přírodních parcích ohleduplně. Nikde se nepovalují odpadky ani na těch nejzapadlejších cestách. Američané jsou zvyklí cestovat a je mezi nimi hodně seniorů, kteří si tak užívají stáří. Na silnici neustále potkáváte obytné vozy a auta s přívěsy. Jednou jsem na dálnici počítala obytná auta jedoucí proti nám a za hodinu jich bylo více než 90.
Já už teď žádné cestovatelské plány nemám, ale moje krásné vzpomínky mi zůstanou a mohou být pro někoho i inspirací.