V prvopočátcích renesance mají české země dobře našlápnuto k tomu, aby přejaly renesanční ideály a humanistické myšlení. V té době je italský vliv na naše země velmi silný.
Karel IV. jako mladík pobývá a bojuje v Itálii a jako král a později císař římský má kromě jiných titulů i titul krále lombardského. Při pobytu v Itálii je Karlu IV. představen i básník Francesco Petrarca, který je považován za duchovního otce renesance.  Petrarca na Karla IV. silně zapůsobí, o čemž svědčí jejich častá korespondence i Petrarcova návštěva Prahy.  Vše však zhatí válka. A tak v době, kdy Filippo Brunelleschi staví kopuli florentského dómu, jsou v našich zemích kostely za probíhajících husitských válek ničeny. Vliv konzervativního myšlení pak způsobí, že i po skončení husitských válek ještě nějakou dobu trvá, než se k nám renesance začne šířit. Paradoxem je, že se nešíří z Itálie, ale z Uher, kde král Matyáš Korvín je jejím velkým příznivcem.
Nejstaršími renesančními architektonickými památkami u nás jsou v roce 1492 vybudovaná průčelí zámků v Tovačově a Moravské Třebové. O rok později architekt Benedikt Ried (Rejt) zasadí renesanční okna do nově budovaného Vladislavského sálu na Pražském hradě. Nejstarší renesanční palácovou stavbou je na počátku 16. století zbudované Ludvíkovo křídlo Starého královského paláce. Shodou okolností se o sto let později tato stavba stane svědkem 3. pražské defenestrace. Z jejích oken jsou vyhozeni místodržící Slavata a Martinic a písař Fabricius, což kromě jiného má za příčinu i konec renesance v českých zemích.
První skutečně renesanční stavbou u nás se stává Letohrádek královny Anny vybudovaný z příkazu krále Ferdinanda I. Habsburského kameníkem a architektem Paolem della Stella v zahradách Pražského hradu. Tento letohrádek je označován za nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp.
Následují míčovna v zahradách Pražského hradu a kruchta v katedrále sv. Víta od architekta Bonifáce Wohlmuta a královský letohrádek Hvězda na Bílé hoře, zbudovaný podle plánů králova mladšího syna rakouského arcivévody Ferdinanda Tyrolského. Bohaté šlechtické rody pak následují krále budováním vlastních paláců a zámků a přestavbou starých hradů na renesanční sídla i mimo Prahu – Litomyšl, Telč, Český Krumlov, Kratochvíle, Nelahozeves, Opočno, Velké Losiny, Bučovice. I bohatí měšťané si staví domy ve stylu renesance – Telč, Český Krumlov, Slavonice, Prachatice, Nové Město nad Metují, Litoměřice. Významnými staviteli té doby jsou Italové Ulrico Aostali v Praze a Baldassare Maggi v jižních Čechách. Kupodivu v té době nejsou budovány kostely a tak snad jediným renesančním kostelem u nás je biskupský sbor českobratrský v Mladé Boleslavi.
Silný vliv protestantů, kteří odmítají sochy a obrazy způsobí, že z té doby nemáme významného sochaře ani malíře. Sochařská díla té doby se nalézají hlavně jako dekorace průčelí paláců nebo na náhrobcích, malířská díla pak hlavně jako sgrafita a fresky. Jednou z mála samostatně stojících skulptur  je Jarošova Zpívající fontána u letohrádku královny Anny.
V renesanci, kromě mnoha dalších objevů, je vynalezen knihtisk. To má vliv na obrovský nárůst literární činnosti. Ze školy známe jména jako Viktorín Kornel ze Všehrd, Jan Campanus Vodňanský, Jan Blahoslav, Daniel Adam z Veleslavína, Mikuláš Dačický z Heslova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Tadeáš Hájek z Hájku a mnozí další. Zajímavými literárními osobnostmi jsou i Hynek z Poděbrad, syn českého krále Jiřího z Poděbrad, který jako první překládá Boccacciův Dekameron do češtiny nebo Alžběta Johana Vestonie, první žena básnířka v českých zemích.  
Dobu renesance a humanismu u nás ukončí opět válka, tentokrát válka třicetiletá. Po jejím skončení nastává doba zcela jiná, doba baroka.

Naposledy změněno: neděle, 22. února 2015, 20.53