Na právě probíhajícím kurzu „Umění rané renesance v Itálii“ musím ocenit to, jak mi příběhy dávných malířů, sochařů a architektů změnily pohled na opravdové umění jako takové. Za jejich dodnes dech beroucími, do posledního detailu propracovanými díly stojí nejen obšírné znalosti soudobých věd (zde bych viděla zrod oblíbeného pojmu „renesanční člověk“), ale především dokonalé zvládnutí řemesla (často i několika řemesel), a pak pokora, s jakou se obraceli ke vzorům z antiky s jejím kultem souznění ducha a těla. Lidé jsou nejlépe ovlivňováni příklady, a v tomto případě šlo o příklady toho nejlepšího, co kdy vzniklo, a co šlo – na základě nových poznatků - ještě dále rozvíjet. Čas přitom vůbec nehrál hlavní roli, zakázka se klidně se tvořila třebas čtvrtstoletí. Rozhodující byl výsledek, a tomu se následně kořily celé generace. Realistické zobrazování jak skutečnosti, tak výjevů nadpozemských, pro většinu lidí nejsrozumitelnější a nejpřijatelnější, ještě podtrhovalo zakomponovávání portrétů konkrétních lidí. Doslova zakletá atmosféra doby.... Je zajímavé, že i když raně renesanční italští umělci tvořili už nejen pro šlechtické rody, ale posléze i na objednávku bohatých měšťanů, tedy pro střední vrstvu tehdejší společnosti ( případně cechovních či politických uskupení), nedovolili si na odvedené práci cokoliv odbýt. Umění mělo jediný cíl - člověka povznášet, zvedat do jiných sfér, činit ho lepším. I první akty měly tehdy v sobě určitou cudnost. A umělci se přitom dokázali navzájem ovlivňovat, spolupracovat, ba řekla bych skoro „hecovat“, i když určitě byli také jen z masa a kostí, se všemi dobrými i špatnými lidskými vlastnostmi. V této souvislosti mne napadá, proč asi v cizině za celá staletí nikoho nenapadlo ničit odkaz předků vandalskými zásahy, jako jsou např. graffitti? A jakou výpověď zanecháme o sobě a této době našim potomkům? Počmárané fasády budov a moderní „umělecká“ díla, jako klubka drátů, torza záchodových mís či drobečky sušenek? Není to spíše neúcta, lajdáctví a výsměch? Nechat tak tyto rádoby originální autory vytesat vlastníma rukama alespoň jeden záhyb kamenného roucha, vydobýt z tvrdého kamene stlačený reliéf.... Když se renesanční umělecký styl na počátku 15. století rodil, probíhaly v Čechách husitské bouře. Zatímco Florencie rozkvétala jako „osmý div světa“, u nás se plenily kostely, kláštery a hrady se všemi uměleckými poklady, které se v nich nalézaly. A protože historie se, bohužel opakuje, s hrůzou sledujeme, jak se na jiném konci světa děje opět totéž. Jak bych si přála věřit tomu, že i renesance ještě jednou přijde!
Naposledy změněno: úterý, 26. ledna 2016, 21.48