Nejlepší eseje

Dlouho jsem rozmýšlel jaké zvolit téma na tuto esej. Vždyť každý člověk celý život nakupuje a jí potraviny stejně běžně a samozřejmě jako dýchá vzduch. Jídlo a jeho obstarávání je jednou z celoživotních nejobyčejnějších činností. A také ovšem i nutností, podobně jako spánek. Těžko o tom napsat něco objevného. Když už ovšem člověk prožije nějaký ten rok života, může alespoň zavzpomínat a porovnat, jak se nám potraviny a rovněž také jejich příjem a konzumace, množství či pestrost změnily v průběhu desetiletí. A takové vzpomínání pro mne zajímavé i úsměvné je. Vždy rád se v myšlenkách vracím do dětství, kdy jsem jako chlapec chodil se svou babičkou na vesnici na nákup do místního koloniálu k židovi Urbanidesovi. Do obchodu se tehdy chodilo každý den a dokonce i několikrát. Lednička tenkrát neexistovala a nakupovat do zásoby se příliš nedalo. A musela se vystát dlouhá fronta v které nikdo nevěděl co právě dnes dovezou. Nikdo se v ní nestrkal, nikdo nikam zběsile nepospíchal. Potravin bylo tehdy málo, musely se shánět a sortiment byl na dnešní poměry zcela minimální. Jeden druh chleba, jeden druh rohlíků, dva druhy salámu, jeden druh másla. Mléko se tehdy stáčelo do bandasky z velkých hliníkových konví, které ráno řidič traktoru z vlečňáku vykládal na takové speciální dřevěné plošiny, které stály u každé silničky. Ve městech byly fronty na maso, či třeba na brambory často nekonečné a lidé tam stali už od ranní tmy. Nebylo divu, že si tehdy každý pomáhal jak mohl. A tak kde jen to šlo, tam se naprosto samozřejmě chovali králíci, slepice, koza i to prasátko. My děti jsme měli na starost krmení a byla to pro nás radost i zábava. Na trávu se jezdilo s kosou a trakařem i dost daleko a pečlivě vysekaný byl každý příkop a každá mez. Tehdy ještě nebyly rozorané. Stejně samozřejmě byla u každého domku i zahrádka. A na ní především brambory a veškerá zelenina. Pochopitelně i nějaká ta jabloň, hrušeň, třešeň, slíva, ořech….. Kopat brambory už pro nás děti taková zábava nebyla a ruku musel přiložit každý. Ale zato když byl hlad, vyběhli jsme na zahradu, vytáhli velkou mrkev, v rohu jsme ji trochu opláchli od hlíny ve starém sudu, nať prostrčili mřížkou králíkům a hurá zase do našich dětských her. Večer se namazal velký krajíc domácím škvarkovým sádlem, ustřihla se pažitka, oloupala cibule. K tomu hrnek mléka. Co nám chybělo? No a na podzim vždy přišlo na řadu velké zaváření. Na to jsme se i těšili. Sklenice, víčka a gumičky se sháněly celý rok. Víčka byla skleněná a gumičkami se dalo střílet v praku. Zavářelo se vše, co dokola bylo. Nic nepřišlo ladem. Nejraději jsme chodili na špendlíky. Ale pamatuji, že jsme pečlivě sbírali i třeba šípky, rakytník, pampelišky, kopřivy či lipový květ. Kompot byl opravdu kompot a marmeláda obsahovala jen a jen ovoce. Když se dnes zamyslím, museli jsme jíst neuvěřitelně zdravě a naprosto nic nám nechybělo. Navíc jsme byli neustále v přírodě. Dnes se dozvím v samoobsluze z etikety, že marmeláda má obsah ovoce celých 16% !!! To mě jímá opravdová hrůza. A co teprve taková domácí zabíjačka, a že jsem jich viděl a zažil nepočítaně. Jak by asi obstál dnešní unijní špekáček s masným obsahem 35% jakéhosi „strojně odděleného masového separátu“ u tehdejšího pana řezníka? A dnešní děti? Bydlím naproti základní škole a sleduji je tak denně. V rukou mají stále bagety v igelitu, brambůrky, sušenky. Sladké nápoje v plechu i v plastu pijí po litrech. A odpoledne je ticho. Nikde děti neběhají za míčem, nejezdí na kolech, nehoní se po loukách. Sedí u počítačů a často se opět jen cpou sladkostmi plnými obávaných éček, kterých nám dnešní regály nabízejí stovky a tisíce druhů. A porovnám-li obaly potravin, tak i tehdy byl na tom asi svět lépe. Igelit či plast neexistoval. Vše bylo pouze ve skle a papíru. Všechno sklo bylo vratné snad kromě hořčicových sklínek a papír každý pečlivě skládal. Vždyť se denně zatápělo v kamnech. Popel šel na zahrádku, zbytky z kuchyně zvířectvu a do kompostu. Absolutně bezodpadová doba. I většina prázdných plechových konzerv se využila jako krabičky na kde co. Dnes když si udělám odpolední procházku do luk za město, tak všude leží ovoce ladem. Tráva je neposekaná a v příkopech kolem cesty samý plast. Ale jídla je neuvěřitelný přebytek a pestrost nabídky tisícinásobná. Nakupujeme nikoli po taškách, ale po celých autech. Místo jablka ze zahrádky a lipového čaje s medem na lavičce před domem, spořádáme večer u PC či televizního seriálu krabici umělých sladkostí. Často až s údivem zírám, co všechno lidské tělo vydrží. Ano – je pravdou, že hlad dnes rozhodně nemáme nikdo. Přesto ale, když se zamyslím, tak nevím která doba byla pro nás a pro přírodu lepší.