Housle - první hudební nástroj, kterým jsem se vážně zabýval. Jako dítě jsem začal "chodit do houslí", pět let se učil podle Malátovy školy. Maje dobrý hudební sluch, nedělalo mi zprvu velké problémy tento nástroj zvládat. Ale housle chtějí své. Cvičit a cvičit. Nakonec sportovní zájmy nabyly vrchu a tak se ze mě dobrý houslista nestal.
Přesto jsem časem zkoušel hrát na různé hudební nástroje a během mých středoškolských studií jsem se začal hlavně zabývat snížcovým pozounem. Nastavování sedmi poloh snížce také vyžaduje dobrý sluch, podobně jako housle.
Časem jsme na škole založili hudební skupinu a hráli především tradiční džez. Trubka/kornet, klarinet, pozoun, bendžo, basa - to byla naše sestava. Šedesátá léta přála muzicírování - a i když notové podklady bylo nutné shánět kde se dalo, úspěchy se postupně dostavily.
Měl jsem štěstí, že i během mojí vojenské služby v Brně se nás sešlo několik "nadšenců" a založili jakýsi "band". Protože nám to docela ladilo, byli jsme zváni na různé kulturní a společenské akce a to nikoliv pouze vojenské.
Jednou takovou akcí se stala čísi svatba v Rosicích u Brna, kde se nám podařilo navodit docela dobrou náladu. Nebylo to však pouze naší zásluhou, své udělal také alkohol. Během jedné přestávky, kdy jsme svoje nástroje odložili na stojany, kterýsi obveselený svatebčan se vrhl k mému pozounu a začal imitovat hraní. Než jsem mu v tom mohl zabránit, nástroj upustil a snížec - nejchoulostivější část nástroje - poškodil. Můj krásný, stříbrný pozoun byl zničen a nepomohla ani jeho pozdější oprava, neboť pouze absolutně bezvadně hladký pohyb je předpokladem správné funkce nástroje.
Tato událost však nemohla nic změnit na mojí lásce k hudbě. Na pozoun jsem však již hrával jen zřídka – a také moje cvičení v bytové zástavbě nenesli někteří sousedé libě - a tak jsem se vrátil k svému dalšímu nástroji - kytaře, která mě věrně provází mým životem.

Naposledy změněno: neděle, 22. února 2015, 20.31