Porevoluční zájezd do Pasova. Zima vlezlá, nožky ušoupané, a v úzké uličce mi kdosi strčil do ruky program koncertu v kostele. Do přecpaných obchodů se mi s dětmi nechtělo - a tak jsme šli. Tak plný kostel jsem neviděla – sednout nebylo kam, lidé stáli všude.

Prodrali jsme se k jednomu z hlavních pilířů a usadili se přímo na zem, záda opřeli o pilíř. Začaly hrát varhany…

Byl to neskutečný zážitek – hudba prostupovala vše, prostor hřměl, vibroval a sténal a chvěl se nádhernými tóny. Mrkla jsem po dětech – opřeni o pilíř, oči zavřené… „Maminko, to byla krása,“ vydechl synek, když to skončilo, „já jsem to slyšel i zádíčkama!“

Bylo to neskutečné – opřeni o pilíř jsme skutečně tu masu tónů vnímali celým tělem, hudba byla nejen všude kolem nás, ale i v nás. Dodnes to cítím – ty jemné chvějivé tóny měnící se ve vše pohlcující burácení padající na nás z vysoké kupole, vstupující do nás z chladného kamene mohutného pilíře, zaplavující nás až do konečků prstů, a vytrácející se po posledním tónu, doznívající a rezonující v hlavě…

Zkuste to někdy – vyměňte kostelní lavici za podlahu u chladného pilíře. Tak intenzivně prožít hudbu – to nezapomenete…

Naposledy změněno: pátek, 17. února 2017, 11.05