Můj tatínek byl stavitel a architekt, maminka měla ráda historii umění. Já sám jsem vystudoval stavební fakultu na VUT v Brně.

Na fakultě jsem se v prvním ročníku, v předmětu dějiny architektury, poprvé seznámil s Gian Lorenzem Berninim, a to především jako s geniálním barokním stavitelem.

 Italské baroko se dá rozdělit do tří období, přibližně od r. 1580 - 1800. Vrcholné baroko se dá zařadit do období let 1630 – 1730. V té době také působil námi studovaný umělec. Barokní doba to není jen doba Gian Lorenza - stavitele, architekta, malíře, karikaturisty a hlavně geniálního sochaře, ale je to období, ve které vytvářela svá nadčasová díla celá plejáda evropských špičkových umělců jako např. Caravaggio, Velasquéz, Rubens, Rembrandt a mnoho dalších. Definici  baroka skvěle vystihl Heinrich Woelfflin ve své knize „Základní pojmy dějin umění“, cituji volně upraveně: „barok rozvíjel na rozdíl od renesance, která převáděla prostor do plochy, prostor do hloubky; odtud pramení jeho dynamičnost, jež nutí zrak, aby postupoval  vpřed a zase zpátky, ve snaze postihnout tvar. Barok klade důraz na šikmé a zakřivené linie a všemi směry zakřivené plochy. Vyžívá se v dynamických a překypujících tvarech, pracuje výborně se světlem a s obrysy v polostínu.“

Toto všechno skvěle zvládal Bernini, který  působil již od mládí, jako všestranný umělec, především v Římě. Zde se nejprve výrazně prosadil při výstavbě schodiště Scala Reggia - Královské schodiště - a při pracích na náměstí sv. Petra ve Vatikánu.

U obou těchto velkoplošných staveb dokonale využil znalostí perspektivy, s využitím optického klamu ve velkém prostoru.

Z oválného náměstí sv. Petra totiž vybíhá sloupoví kolonády z dórských sloupů, nikoliv rovnoběžně, jak se na první pohled zdá. Ve skutečnosti se rozbíhá ve stejném úhlu směrem k bazilice. Díky tomuto jevu se přicházejícímu jeví boční kolonády jako rovnoběžné a průčelí chrámu menší, než ve skutečnosti je.

Tento princip ale Bernini neuplatnil mezi architekty a staviteli jako první. Byl to právě jeho největší životní konkurent Borromini, který tento princip optického klamu uplatnil již dříve  při stavbě “Borominiho kolonády“ paláce Spada v Římě. Je nanejvýš  pozoruhodné, že si právě během dokončování náměstí. sv. Petra vzal Borromini život - ač snad ne v přímé souvislosti.

Bernini se zaskvěl také při realizaci Paláce Barberini v Římě /1628 - 1633/. Na stavbě pracoval spolu s Carlem Maderno. Jedná se z jeho strany o vytvoření konečné podoby středního traktu průčelí, kde Gian Lorenzo uplatnil ve třech podlažích tři klasické stavební řády, včetně geniálního řešení ostění a nadpraží oken ve třetím podlaží.

Mistrovským dílem je také jeho kostel San´t Andrea al Quirinale /1658 - 1670/. Zde umně umístil do malého stavebního prostoru, jako ostatně všude v Římě,  a to ve formě příčné položené elipsy v mohutném obvodovém zdivu vč. chóru, ještě osm kaplí, ve vyvážené kompozici přímých linií a křivek, které jsou v přítmí chrámu sotva poznatelné. Na průčelí vynikají barokní prvky - přímočaré pilastry s konkávními a konvexními plochami, vč. zajímavého portálu.

V barokní epoše, v níž byla v letech 1625 – 1675 vytvořena v Římě architektonická díla mimořádné hodnoty, dominují tři architekti: Pietro da Cortona, Francesco Borromini a Gian Lorenzo Bernini. Okolnosti, že tito geniální architekti působili v Římě současně, vděčí Věčné město za nejkrásnější stránku svého architektonického výrazu a za svůj vliv na evropské stavitelství a umění 17. století.

 Mé druhé setkání s geniálním umělcem se událo o mnoho let později, a to v r. 2015, při mé první návštěvě Říma.

Začalo to neradostně, v příkrém rozporu s tím, co uvádím v předchozích řádcích. Po celonočním cestování autokarem jsme zaparkovali na jednom odstavném parkovišti na okraji Říma, v blízkosti jedné z mála linek městského metra. Nepořádek, vyvrácené popelnice, špína, zapáchající a ucpané záchody, přecpané metro, kapesní zloději na každém kroku. To byl, je, a také zřejmě bude i nadále Berniniho Řím.

Po nekonečné frontě, kterou jsme si vystáli v ranních hodinách před otevřením bran Vatikánu, jsme se vydali na prohlídku vatikánských zahrad, prošli jsme různými galeriemi, vyhnuli jsme se k mé lítosti mým oblíbeným obrazovým sbírkám - Pinacoteca Vaticana - až jsme dorazili k „branám“ Sixtinské kaple. Jeden z vrcholu návštěvy Říma byl ovšem pro mnoho z nás zároveň velkým šokem. V kapli, kterou vyšperkoval slavný Michelangelo, se husím pochodem pohyboval proud lidských těl, který si neustále šlapal na nohy, bez možnosti zastavení, případně vrácení se k zajímavému bodu pozornosti, něco si v klidu prohlédnout, s chvilkou zamyšlení. Do toho všeho „perfektně“ zapadalo komandování místních zřízenců…pokračujte, nebavte se nahlas, nefotografujte, východ je napravo od vás.  Michelangelo byl a zůstává  fantastický, ale tato kaple je snad už odsouzena k tomu, aby zde nic už neprobíhalo normálně, vč. méně známých, neuvěřitelných intrik při volbách papežů.

Asi po desetiminutové “prohlídce“ jsme dorazili k branám baziliky sv. Petra, kde se manipulovaný dav konečně rozptýlil v obrovském prostoru katedrály.

Nejprve jsem musel vidět slavnou „Pietu“ od Michelangela, vč. jeho největší chrámové kopule na světě.

No a pod kopulí je umístěn proslulý bronzový baldachýn, který vytvořil námi studovaný umělec. Baldachýn vytváří tušený střed bývalé centrální stavby. Jednoznačně je skvělý, má celou řadu překvapivých perspektivních průhledů, ale na můj vkus působí ponurým,

temným dojmem. Zdá se mi také zbytečně převýšený a na neinformovaného diváka, např. v televizních přenosech z Vatikánu, působí asi velmi nezvykle. Divák díky baldachýnu ztrácí orientaci v prostoru a není si jist, zda je či není ještě v katedrále. Tato monumentální schránka oltáře je vyšší než např. římský palác Farnese. Tmavý je proto, že je z převážné části ulit z bronzu. Bernini se zde ale uplatnil také jako vynikající dekoratér, jeho jemné detaily, např. včel, drobných slunečních kotoučů, vavřínu - coby symboly papeže Urbana VIII. - jsou zlacené, stejně jako ostatní detaily.

Jelikož se osobně zabývám především umělci - architekty a malíři, tak jsem se zpočátku v chrámu nechtěl věnovat, až na Pietu, sochařským uměním. Letmo jsem rozpoznal v jednom ze 4 mohutných pilířů katedrály sochu sv. Ondřeje, který je charakteristický svým křížem -v architektuře tzv. Ondřejovým křížem, který se v přeneseném slova smyslu používá při stavbě krovů. Mramorových náhrobků papežů a královen jsem si však všímal i díky jejich popisům na bronzových destičkách.

U náhrobku Urbana VIII. se mi však nelíbila postava okřídleného kostlivce, který zapisuje papežovo jméno na seznam zemřelých papežů. Je na můj vkus až příliš realistická, neřkuli ohyzdná. Je toho mnoho, co se dá obdivovat v tomto velechrámu, nicméně časová tíseň mě popohnala, až jsem se najednou ocitl na Svatopetrském náměstí před katedrálou, obdivujíce již ze školy známé kolonády, včetně fontán od Carlo Maderna. Po spojovací cestě Via da Consiliazione se dostávám k Andělskému hradu a k Mostu andělů přes řeku Tiberu. Ano, to je most, na kterém pracoval Bernini již při jeho rekonstrukci, kde nově vytvořil, také se svými spolupracovníky, deset andělských postav ukazujících cudně své nohy pod vzdouvajícími se  rouchy.

Cestou se zastavuji na slavném oválném náměstí Piazza Navona, jehož prostor sloužil v době římských císařů jako cirkus nebo místo různých klání a událostí. Na tomto velmi populárním a malebném místě vytvořil Bernini, víceméně šťastnou shodou okolností, překrásnou fontánu Čtyř řek. Zakázka byla původně určena jeho největšímu konkurentovi Borrominimu, jelikož nový papež Inocenc X. Pamphili nebyl zpočátku Berninimu nakloněn. Fontána je geniálním dílem, ale normální neinformovaný návštěvník musí být nutně trochu nešťastný a dezorientovaný. Jde o symboly čtyř světových řek z různých kontinentů, které takto představují sochy říčních bohů doplněné typickou faunou a flórou charakterizující jednotlivé kontinenty. Sousoší je doplněno mohutným egyptským pylonem s hieroglyfy ukotveným na skále. Neznalý návštěvník neví v prvním momentě, kterou řeku či kontinent která socha představuje. Jedna má zahalenou hlavu, druhá ukazuje nějakým směrem, třetí má v rukou pádlo…. K tomu ještě nějaký krokodýl, had, tygr… Bernini je prostě mistrem mistrů a nutí obdivovatele k zamyšlení. Jen malá poznámka k tomuto dílu: jedna ze soch se obrací v odmítavém gestu ke kostelu sv. Anežky Římské, který postavil jeho konkurent Borromini. Vysvětluje se to tak, že je to gesto namířené proti němu. Není to ale pravda, protože kostel sv. Anežky Římské se začal stavět ač v r. 1652, tedy rok po dokončení a odhalení Fontány čtyř řek.

Obdivuji Řím, jeho ruch, rušné venkovní kavárenské zahrádky, prodavače suvenýrů a skvělých italských zmrzlin, vč. vynikající kávy a už se ocitám před slavným Pantheonem, kde na podstavci jednoho helénistického sousoší  je umístěna bronzová cedulka, která si hořce stěžuje na barbary z rodu Barberini. Všichni nyní víme proč. Tedy už jen faktická poznámka na margo Urbana VIII. z výše zmíněného rodu: tento papež byl nadmíru rozhazovačný, během svého pontifikátu - 21 let - nasekal obrovské dluhy, a aby toho nebylo málo, předsedal inkvizičnímu procesu s „přítelem“ Galileo Galileim. Na druhé straně zde máme úžasná díla, která sponzoroval a která - na rozdíl od dluhů -  přetrvávají věky.  

Nádherným dílem je také Fontana della Baraccia, v těsné blízkosti Španělských schodů, kde si dávají dostaveníčko unavení turisté, zamilovaní, studenti, mladí i starší, z celého světa. Tuto fontánu představující bárku zalitou vodou vytesal Berniniho otec Pietro v travertinu. Bárka symbolizuje povodeň z r. 1606, při níž voda z Tibery dosahovala až do těchto míst.

Barokní fontány patří k nejvíce působivým ozdobám města. V historické době totiž několik akvaduktů přivádělo vodu do města z horských bystřin ve velkém množství. Tohoto nadbytečného množství dovedli stavitelé a architekti 16. a 17. století dokonale využít ke zvelebení a zkrásnění města.

Jednou z nejkrásnějších fontán na světě vůbec je skvělá Fontána di Trevi, která je sice dílem Nicoly Salviho, ale plánovaná byla již o 100 let dříve Berninim. Fontána byla při mé návštěvě v rekonstrukci. Byl odkryt pouze bůh Oceanus, který se svým spřežením projíždí triumfálním obloukem. Vodní plochy pod ním byly zaplachtovány, díky tomu jsem si mohl v duchu a v nadhledu, na provizorní lávce vedoucí přes fontánu, představovat herečku Anitu Ekberg, která se zde nahá koupala ve slavném Felliniho filmu „Sladký život“.

Další udivující fontánou je Tritonova fontána na náměstí Barberini se čtveřici delfínů, kteří svými ocasy vytváří otevřenou lasturu, na které sedí do lastury troubící Triton. Tato fontána pochází až ze závěrečného funkčního období papeže Urbana VIII.

O mé návštěvě „Věčného města“ by se dalo napsat ještě mnoho stran, ale to již je i není zadáním této eseje.

 Mé třetí setkání s Berninim souvisí s nynějším semestrálním kurzem.

Jednoho zimního dne sedím doma v kuchyni a listuji si jesenickým časopisem “Naše město“ a najednou mě upoutá pozvánka ke studiu třetího věku. Ale především studijní obor mě zaujal nejvíce. Bernini! Tak si říkám, jdu do toho. O sochařích toho ještě hodně nevím.

Díky tomu mohu pokračovat se seznamováním se také nejen s geniálním architektem, ale i sochařem, jehož životní osudy mi připomínají dalšího velikána, malíře Caravaggia, který byl rovněž skvělý novátor, milovník žen, bouřlivák, občas i zneuznaný, ale i pronásledovaný. Hlavně s papežským malířem Cavalierem d´Arpinem, který byl také v kontaktu s Berninim, měl neustálé problémy.

Udivuje mě rané Berniniho dílo Koza Amalthea s Jupiterem a Satyrem. Už toto dílko je přesvědčivé mistrovským zvládnutím práce v mramoru.

Sochu Davida - Galeria Borghese v Římě - vytvořil v pětadvaceti letech - v tomto díle dokázal vystihnout správný okamžik účinné akce, skvěle ztvárnil výraz síly a následného pohybu, to vše těsně před vystřelením kamene z praku. Pravděpodobně jde o jeho podobiznu.

Úžasné je jeho sousoší Apollón a Dafné, kdy Dafné, krásná dívka, se mění k lítosti pronásledovatele a snad i pozorovatele ve vavřín.

U sochy blahoslavené  Ludovici Albertoni vyniká nade vše blaženost výrazu ve tváři, i když se tělo chvěje bolestí, těsně před smrtí. Toto dílo vytvořil umělec ve věku třiasedmdesáti let.

Jako naprosto bezkonkurenční se jeví dílo z let 1618 - 1624, kdy trojice Trojanů - Aeneas, Anchises a Ascanius - opouští hořící město a vydává se na dlouhou a nebezpečnou plavbu k břehům Apeninského poloostrova. Tato socha symbolicky vyjadřuje mimo jiné lásku dětí k rodičům a je technicky zpracovaná jako figura serpentinata, tedy jakási šroubovice, na kterou jsou navlékány jednotlivé postavy, ještě typickým manýristickým způsobem

/v malířství např. Jacopo Tintoretto v „Poslední večeři páně“ -  kostel Santa Maria della Salute v Benátkách/.

Na téma Berniniho tvorby by se dalo ještě napsat mnoho řádků. Na závěr bych ale vzpomenul ještě mramorové sousoší „Vidění sv. Terezie z Ávily“, které Bernini vytesal pro kapli Cornaro v římském chrámu Santa Maria della Vittoria. Zpodobnění řeholnice z Ávilly a jejího těla charakterizoval Stendhal těmito slovy: „ Je to nanejvýš věrný a přirozený výraz! Božské umění! Jaká rozkoš v citech!“ Ale mnich, který ho doprovázel, řekl: „ Je to velký hřích vyjadřovat tak zjevně ideu světské lásky prostřednictvím takových soch“.

Tak to byla má tři setkání s geniálním umělcem, který překonal čas a potvrzuje, že život může přinášet hodnoty, které obohacují nejen člověka-intelektuála, ale i člověka praktického, člověka uznávajícího životní hodnoty takové jako: dělnost, smysl pro krásno, duchovnost, a které překonávají všechna pozlátka dnešní, tzv. moderní doby.

Použitá literatura:

José Pijoan: Dějiny umění, díl 7.

Bohuslav Syrový a kolektiv: Architektura - svědectví dob

Robert Harris: Konkláve

Marco Polo: S city atlasem - Řím

Časopis History - 4/2018

Studijní materiály Semestrálního kurzu VU3V- Gian Lorenzo Bernini – génius evropského baroka

Internet: Wikipedie

Naposledy změněno: čtvrtek, 14. června 2018, 11.32