LS 18/19_Marie Pavelková (KS Staré Město): Nepokojný mistr Bernini
Kdo shlédl nebo se nějakým způsobem seznámil s uměleckými díly Berniniho, určitě nepochybuje o tom, že právě on, je tím nejtalentovanějším umělcem barokní doby. Jeho sochy se staly vzorem pro evropské barokní sochaře, stejně jako tomu bylo u renesančního Michelangela. Oba dokázali mistrně zacházet s dlátem a štětcem, ale byli i vynikajícími architekty, kteří ukázali svému okolí cestu, kudy se bude umění ubírat.
Bernini se narodil 34 let po smrti renesančního Michelangela. V jeho pozdních dílech se již baroko objevovalo, což bylo prokázáno až o mnoho let později. Bernini pečlivě jeho díla studoval a doplňoval si vědomosti i podrobným studiem antických originálů. Na započaté baroko tak v podstatě navázal.
Nádech baroka však můžeme pozorovat i v dílech některých dalších pozdně renesančních umělců či manýristů, které nový sloh zřejmě přitahoval dříve, než si odborníci dlouho mysleli. Poté, co o Berninim víme, se můžeme domnívat, že byl jeho život šťastný a plnohodnotný. Byl naplněný vším, co ho bavilo, protože ho bůh obdaroval zázračným a výjimečným talentem, kterého si byl vědom již od dětství. A s touto schopností uměl velmi dobře pracovat. Díky tomu věděl koho okouzlit, jak se chovat k mocným lidem a jak s nimi vycházet a jejich náklonnosti uměl skvěle využít. Byl nesmírně obdivovaný, ale také nesmírně nenáviděný. Přízeň vlivných lidí, nadmíra schopností a dovedností, to se neodpouštělo ani v tehdejší době.
Svým širokým umem by se klidně mohl řadit mezi polyhistory, protože byl i zkušeným divadelním výtvarníkem a scénáristou, dramatikem i kreslířem komiksů. Psal divadelní hry, zejména karnevalové satiry, ale také je režíroval, hrál v nich a navrhoval i dekorativní umělecké předměty.
Dalo by se říci, že jeho život byl jedno velké drama a on v něm hrál hlavní roli. Napsal hru, v níž malíři a sochaři pracují v několika dílnách současně, tesají do mramoru nebo se ohánějí štětcem a současně vymýšlejí příběhy pro své obecenstvo.
A takový byl vlastně i on sám. Dokázal s přítomným divákem konverzovat o všem možném, zatímco jeho ruce, vlastně prsty, pracovaly na modelu tak rychle, jako by hrál na harfu. Tesal do mramoru a přitom se díval na jinou stranu a práci ani na okamžik nepřerušil. Když tvořil sochu nebo maloval, nebylo to v ústraní a v naprostém klidu. Svou dílnu otevřel přátelům i náhodným pozorovatelům, takže se z jeho tvorby stalo něco jako divadelní událost. Zatímco Michelangelo potřeboval na práci klid a soustředění, Bernini byl rád, když byl při práci pozorován a náramně si to užíval.
Když tvořil sochu Ludvíka XIV. přesněji jeho poprsí, byl údajně přítomen celý francouzský dvůr. Jeden z životopisců napsal, že jej při práci na jezdeckém pomníku sledovala nejen římská aristokracie, ale šlechta z celé Evropy.
Jeho největší talent spočíval nejen v tom, že jeho díla vyzařovala barokní energii, ale měl hlavně cit pro momenty, které znázorňovaly duševní pohnutí jako je napětí, strach, zloba, opovržení či radost. Vsázel na naprosté detaily, nedopnutý knoflíček, listování v knize, vlající oděv - detaily, kterými provokoval své vrstevníky. Dokázal zachytit osobu v rozhovoru a to v okamžiku, kdy mu slovo vychází z úst, což bylo vrcholem dokonalosti. Sochy, které pod jeho rukama vznikaly, byly přirozené, živé a oduševnělé, jako by nebyly z tvrdého mramoru, ale živí lidé pod vrstvou vápna.
Na rozdíl od Michelangela, oplýval Bernini i přirozeným šarmem a aristokratickými způsoby. Uměl bavit, byl pohostinný, vtipný a měl značné organizační schopnosti.
Jednu věc však měli s Michelangelem společnou. Oba si uměli získat stejnou úctu k papežům a k lidem, kteří mohli být v jejich životě důležití.
A tak, jak 16. století opanoval Michelangelo, 17. století zcela patřilo Berninimu.