Když ráno zavřískal na stolku budík, ihned se ozval hlas - co si vezmu do divadla?! Nic nemám, nic neobléknu. Dlouhé šaty, polodlouhé šaty, kostým, sukni a blůzu, černé šaty.., které boty, lodičky, nebo páskované. Opravdu nemám nic na sebe!!

 

Čekají mě obvyklé práce, nákup, vaření, práce na zahradě - libeček se musí přihnojit. Vlastně je to relax, každodenní a potřebný. Ještě úklid. Odpoledne kroužky vnuků, angličtina, čekám na ně - co si vezmu na sebe do divadla! V podvečer se rodina schází, přichází manžel a připomíná, nezapomněla si, dnes jdeme do divadla! Ano, nezapomněla jsem. Zvoní soused, ve sklepě kape voda. Celá rodina vypráví, co dnes prožila, co se stalo v práci. Vnuci vykřikují jeden přes druhého co dělali ve škole, jak se měli a chtějí hrát na počítači, který je obsazen. Po nezbytné chvíli v koupelně se oblékáme. Už to neřeším. Stoupnu si ke skříni a oblékám se - mlčky. Máme všechno? Snad ano. U výtahu mě manžel řekne na půl úst: "Sluší ti to". Usměji se. Co si vezmu do divadla? Manžela. Oblečení neřeším, není podstatné. Jsme spolu a dobře se bavíme. Krásný večer, pěkná hudba i provedení. Oblečení neřeším ani na vteřinu.

Naposledy změněno: úterý, 26. května 2015, 09.35