Nejlepší eseje

Ještě jako malý kluk jsem u své babičky trávil víkendy a jako městské dítě poznával vesnici. Bylo toho vždy hodně nového. Kdykoliv jsme s babičkou chodili na pole, ona pracovala a já spíše běhal po okolí. Babička vždycky sem a tam při chvilce utrhla nějakou tu "trávu", povídala mi, že je to bylinka na to či ono bolení. Po pravdě řečeno, moc jsem tomu nerozuměl a spíše mě zajímala veverka, která se ze stromu na mě dívala či žába, která přede mnou poskakovala. Přesto jsem časem poznal řadu běžných bylinek, věděl na co je použít. Měl jsem rád babiččiny čaje z různých bylinek a s radostí jsem je i sám babičce vařil. Kupovaný černý čaj, jak babička říkala "ruský", ten se kupoval velmi málo, nebylo vlastně proč. Vždyť čerstvě donesené bylinky se ani nestačily upotřebit, povadly a tak se usušili a bylo jich postupně na celou zimu. Tak to šlo až do doby, kdy babička navěky odešla. Tím skončily moje pobyty na vesnici a s tím i bylinkové čaje. Můj život se změnil zcela na život městského kluka a jen občas některá bylinka proběhla mým životem. Bohužel, náš styl komerčního způsobu života zcela vytlačil onu romantiku čaje z čerstvě natrhaných kopřiv, malinového či ostružinového listí, jablečných slupek, lipového listí a desítek dalších bylinek, které mě babička naučila používat. Léta běžela, děti rostly, a čaj z čerstvých bylinek byl jen velmi zřídka kdy. Vždyť nás ovládly čaje nové, čaje kupované, čaje rychle a snadno připravované, čaje sáčkované čili pytlíkované. Po létech, kdy naše děti odrostly a času nějak přibylo, přišly vnoučata. Vrátily se i bylinky, protože ony pytlíkové čaje jsou sice pohodlné k přípravě, ale chuti čerstvě nasbíraných bylinek se zdaleka nevyrovnají. Dnes se snažím vnoučatům ukázat onu romantiku sbírání bylinek a vůni, která se line při přípravě bylinkového čaje a provoní celý pokoj. Dnešní děti již žijí ve zcela jiném světě než vyrůstala naše generace. Přesto všechno mám ale pocit, že když se dnešním mladým ukáže cesta k přírodě, něco se jim o přírodě poví a ukáže, tak to v nich zanechá stopy. Je pak pro mne potěšení, když zjistím, že si sedmnáctiletá vnučka zaběhne do lesa na medvědí česnek, z ozdobného Jinanu dvoulaločného utrhne pár lístků na čaj a nebo sbírá jitrocel na čaj a nebo malé šestileté vnučky se dohadují, jestli jim chutná medvědí česnek či ne a jestli je čaj z malinového listí lepší než ten z pytlíku. Snažme se všichni, aby naše vnoučata za padesát let mohla zavzpomínat kdo a jak jim ukázal, že čaj nemusí být jen z toho pytlíku, ale že se dá připravit i z toho co roste na zahradě, na poli či v lese. My se té doby sice nedočkáme, ale stejně nás bude hřát pocit, že jsme vnoučatům něco dali.