Naše město neoplývá, jako na příklad Praha, velkým počtem starobylých chrámů a katedrál. Za to náš region Těšínské Slezsko se pyšní značným počtem krásných a starých kostelů původní dřevěné lidové architektury (asi 25), mnohdy sahající až do 16. století. Jako příklady mohou sloužit: 1551   Hodslavice – kostel sv. Ondřeje; 1563   Guty – kostel Božího Těla; 1576   Nýdek – kostel s. Mikuláše; 1640   hora Prašivá – kostelík sv. Antonína ;  1754   Velké Karlovice- kostel Panny Marie Sněžné;  1783  Velká Lhota – toleranční kostel, evropský unikát;    17./18.stol. Kunčice p.O -  převezený kostel z obce Hliňanec v okrese Svaljava, území dnešní Ukrajiny (Zakarpatské oblasti), Sv. Prokopa a Kateřiny ,uvnitř  s bohatě vyřezávaným ikonostasem; 1875   Bílá- sv. Bedřicha; 1887   hora Gruň – kostel Panny Marie;  1897   Bystřice n.O. – kostel Povýšení sv. kříže;  1936   Hrčava – sv. Cyrila a Metoděje; Kostel sv. Michaela Archanděla v Řepištích – 15.století; kostel Všech svatých Sedliště  - 1684. Na Karvinsku jsou 2 kostely – předchůdce dnešního kostela v obci Albrechtice, který byl zasvěcen rovněž sv. Petrovi a Pavlovi, je dokládán již v polovině 15. století. Z důvodu špatného stavu budovy, způsobeného povodněmi, však byl v druhé polovině 18 století stržen a pravděpodobně ve stejném období nahrazen kostelem, který se dochoval dodnes. Druhým je kostel v Petrovicích u Karviné – Dolní Marklovice 1739 Nanebevzetí Páně.

Bohužel, v posledních desetiletích tyto architektonické skvosty čelí požárům - poprvé zničila technická závada památku v Ostravě – Hrabové kostel sv. Kateřiny Alexandrijské z 60.let 16.století, která byla obnovena v roce 2014.V roce 2017 žháři zapálili a přišli jsme tak o nejvzácnější skvost našeho Těšínska - kostel r. 1563 v Gutech, zasvěcený Božímu Tělu. Interiér tohoto kostela byl naštěstí natočen ještě před zničením s původní výmalbou bočních stěn i kůrové části, včetně ručních maleb křížové cesty, proroctví sv. Daniela králi Babylonu nebo Ježíšova vzkříšení s aureolou a s anděly. Shořela i vysoká zvonice s kruhovou kupolí (zvon v ní se žárem roztavil), vše budováno bez jediného železného hřebíku původní technologií a pokryto dřevěným šindelem. Kolem stavby byla podloubí s kruhovými oblouky s kamennými podezdívkami a před kostelem velký dřevěný kříž s korpusem Krista. Ten jediný řádění ohně unikl a stojí dnes znovu před zrekonstruovaným kostelem jako memento! Rekonstrukce kostela byla otevřena 6.6. 2021.

Tento kostel však má pro mne i jinou rovinu – má maminka, která je již 12 let v nebi, jak pevně doufám, tam poprvé na své oči viděla, jak dovede vidina tzv. pozlacených skvostných barokních sošek andílků, svatých a barokních soch světců a světic ovlivnit a ošálit některé duchovní a „zatemnit“ jejich mysl ve věcech volby postupu zlacení jejich původních lidových plastik ze 17.století, ojedinělých svou nádhernou jednoduchostí tvarů, splývajícím tunikou Panny Marie a jejího Jezulátka s výrazem něžného nevinného dítěte. Toto vše překrývali zlatými pláty, protože to bude přece „pro větší oslavu Boží!“. Moje maminka se s knězem velice pohádala a musím říct (vyprávěla mi to, když mi bylo cca 10 let tj. asi r.1968), že mě to velice zasáhlo a ovlivnilo v mém pohledu v budoucnu! Jako jiné studentky dřívějších semestrů univerzity musím sdělit, že, i když tento kurz křesťanské ikonografie a hagiografie patří k mým prvním, jsem ráda, že jsem si jej zvolila. Za mých studií etnografie (1976-1981) jsme v Brně jsme se účastnili zahraničních praxí, které patřily k mým dlouho posledním zahraničním cestám (pro vysvětlení  - po státnicích jsem začala pracovat v Muzeu ve Frýdku – Místku a po 3 létech pak doma v Vlastivědném muzeu okresu Karviná v Českém Těšíně, kde jsem zůstala 35 let. Sňatek pak vedl k mateřské v roce 1988 se nám narodila dcera Jiřina s Downovým syndromem, která změnila všechny mé plány, včetně těch na jakékoliv studijní cesty do zahraničí i doma!). Pamatuji na dobrodružnou cestu do kláštěrů v Rumunsku, kde jsme se seznamovali s nádhernými pravoslavnými kláštery. Nejkrásnější byl  Voroneț  v Jižní Bukovině,  kostel sv. Jiří je často nazýván Sixtinskou kaplí východu, s intenzivní modří fresek. V klášteře se nachází hrob prvního opata - svatého Daniela poustevníka. Od roku 1993 je společně s dalšími sedmi kostely v Moldávii na seznamu Světového dědictví UNESCO. Náš pan profesor nám vštěpoval, že kamkoliv pojedeme nebo půjdeme, ať už na dovolenou nebo i studijně, máme se soustředit na kulturní památky té které země nebo té které oblasti, kam přijedeme či přijdeme, abychom poznali jejich historii a kulturu. Tím můžeme srovnávat tradiční hodnoty, které se zachovaly u nás, budeme mít tak širší obzory a příležitosti.

Tuto jeho radu jsem si vzala k srdci, a proto vždy, když někam jedu, nelením, není mi líto ani času, ani námahy a zajdu jak do muzea, tak do místních kostelů srovnávat! Za mé aktivní pracovní dráhy jsem nikdy nechápala, proč (aspoň z mého pohledu laika v oboru kunsthisto-rie) je téměř 70% uměleckých děl v galériích i specializovaných muzeích církevní provenience!

Divím se, protože vycházeje ze studia Bible, Starého zákona, kniha Exodus 20, 4-6 čteme:

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“

Novozákonní desatero však již toto nařízení neobsahuje – proč jej křesťané a jejich nejvyšší představitelé=volení papežové odvrhli???

Pak vstoupíte do kostelů, barokních či renesančních chrámů a katedrál a místo tichého rozjímání o hříšnosti a pomíjivosti člověka a zpytování srdce od hříchů a přípravy na svátost mše svaté, zvedáte svůj zrak jak vzhůru k bohatě štukou a malbou zdobené klenbě, tak hledíte na boky a boční lodě chrámu, kde obdivujete buclaté andělíčky a amory, různé mramorové či sádrové štukou ozdobené sochy svatých a světic různých druhů dle toho, komu je chrám či katedrála zasvěcena. Z oltáře pak na Vás, a to v lepším případě, koukají tři svatí v jedné řadě pozlacení kompletně či částečně, nad nimi ve druhé řadě další triptych těch důležitějších patronů se všemi atributy a korunkami či svatozáří! To vše nejlépe ozářeno již elektrickými světly ve tvaru svící. Ze stropu na Vás svítí obrovské křišťálové lustry ve 2-3 řadách žárovek a kolem vás proudí davy turistů svou zaplacenou trasou.   A to je to, co mi na tom všem hodně vadí – jsem věřící, ale toto „pozlátko“ katolických kostelů mě vedlo k tomu, že jsem se s touto komunitou věřících rozloučila a přestoupila jsem raději k Církvi bratrské (moje babička naštěstí již není mezi námi, ale tam mezi andělskými kůry si to stejně vyříkáme, až se i já odporoučím ke svému stvořiteli), kde výzdobu zcela jednoduchého kostela tvoří za kazatelnou jednoduše vyřezávaný velký kříž s korpusem Krista.

Ikonografie je pro etnografa nedílnou součástí práce s muzejními sbírkami – potřebuje ji pro popis  tzv. malby pod sklem, která společně s křížem byla součástí vybavení každé horalské jizby i měšťanské domácnosti v našem regionu. Protože jsme oblast hornická, byla častou patronkou sv. Barbora, častěji se však věšela do svatého kouta Panna Maria (Nejsvětější srdce PM, Nanebevzatá PM) společně s Ježíšem Kristem (buď jeho hlava s trnovou korunou, Nejsvětější srdce Ježíšovo) nebo Nejsvětější Trojice. Každý region naší republiky měl svá vlastní pojetí a tematické zaměření podmalby na skle, všechny ale zachovávaly barvy a dané atributy toho kterého svatého či světice. Doporučuji všem účastníkům si tyti skvosty lidové malby prohlédnout.

Naposledy změněno: úterý, 28. června 2022, 11.23