Baroko v českých zemích? Byla to doba temna? Nebo naopak, období úžasného rozkvětu kulturních hodnot, které se týkalo především architektury, hudby, literárních děl a výtvarného umění vůbec?

            Obdobím temna ho nazval náš slavný, dobře čtivý spisovatel, Alois Jirásek. Jeho stejnojmenný výpravný román pochází z období více než sto let po bitvě na Bílé Hoře a mapuje období zhruba 6-ti let, které končí svatořečením Jana Nepomuckého. Je to strhující dílo, které se zabývá také obdobím působení lidem nenáviděného jezuity, pátera Koniáše.

Pronásledováním v té době trpěli především čeští bratři, novo a staroutrakvisté, luteráni, kalvinisté i následníci husitů. Podle tzv. reformační komise se jednalo o cca 200 tisíc kacířů, což byla 1/4 obyvatel českých zemí. Příchozí jezuité a piaristé, mající finanční podporu katolické církve, jsou velmi vzdělaní a skvěle připraveni na svůj misijní program.

            A začíná „temno“, které se pak ještě několikrát v českých dějinách opakovalo. Přesvědčení protestanti nesmějí provozovat své živnosti, nesmějí uzavírat sňatky, ba dokonce převládají snahy tyto občany za jejich názory věšet. Na venkově se uplatňuje metoda biče a karabáče, roste množství šatlav, aby bylo kde jinověrce izolovat. Všude se pohybují udavači, kteří hlásí vrchnosti, kolik poddaných již přešlo na katolickou víru. Obce platí za kacíře vysoké pokuty. Města a venkov se začínají vylidňovat a poddaní utíkají ze země, např. do Saska, Polska, či Holandska. Chybí lidé na práci a pro armádní potřeby; začíná období osvěty a převýchovy.  Rok 1654 je dle úřadů rokem úplné rekatolizace. Katolíci musí chodit 1x ročně ke zpovědi a ke svatému příjímání, faráři věřícím o tom vydávají písemná potvrzení. V roce 1670 už kacíři v českých zemích prakticky neexistují.

            Po slavné rudolfínské době se tak Praha stala pouhým okrajovým městem, zastrčeným a bezvýznamným. Velké středověké království bylo Habsburky zadupáno do země a stalo se pouhou provincií, která sloužila pouze jako zdroj příjmů z desátek a budoucí „potravy“ pro ručnice, děla a muškety. 

A přesto, procházejíc se Prahou, vnímám krásné stavby a umělecká díla, která vznikla v období násilné rekatolizace jako důkaz trumfu vládnoucí špičky nad části Evropy, včetně českého království. Zakládané řády, jezuité, šlechta, bohatí jednotlivci a všichni, kteří neuvěřitelně zbohatli na zabaveném majetku emigrantů, uvězněných a popravených špiček české státnosti, zvou do země umělce, především z německých zemí, aby ve stylu baroka vytvořili díla poukazující na jejich božskou nadřazenost. 17. a 18. století je také obdobím jednoho uměleckého směru trvajícího déle jak 150 let, který vlastně vyjadřoval životní styl, zahrnující nejen absolutní oddanost jedné víře, ale také vztah k „pocitu krásna“. Na druhé straně tento životní styl představoval také množství náboženských válek, které drtily Evropu  a její poddané.

            Bez jezuitů a náboženských fanatiků by nikdy nevznikla barokní Praha, jak ji známe dnes, nebyla by Olomouc, nebyl by Braun, Brandl, Škréta, ani Santini. Stejně tak tomu bylo v Itálii, Rakousku, Španělsku a jiných zemích. Praha by byla chladným gotickým městem, osvěžena např. jen nádhernou secesní architekturou. Přesto následující osvícenecká doba, kdy se například rušily kláštery, zaznamenala výrazný zlom v myšlení habsburských panovníků.

Nedávno, na podzim, jsem byl shodou okolností několikrát za sebou v našem hlavním městě. Kde jsou ty časy, kdy jsem např. jednou krásnou podzimní sobotou kráčel po Karlově mostě téměř sám. Neříkám, že v té době turisté do Prahy nejezdili; jezdili - ale během turistické sezóny, tedy hlavně o letních prázdninách. Většina turistů ze známých soch na mostě znala snad jen Jana Nepomuckého. Dnes ho někteří určitě poznávají také, přičemž přibylo i turistů  a návštěvníků Prahy, kteří znají nádherná, špičková díla sochařů Brokoffa a Brauna. Atmosféra v Praze, a hlavně na Karlově mostě, se však, bohužel, zcela změnila. Davy turistů, kteří se proplétají mezi různými malíři, karikaturisty, hudebníky, fotografy a prodavači nejrůznějších suvenýrů, jsou dokonale zmateni a bez šance soustředit se na skutečnost, že jsou vlastně v Praze, stověžaté matičce, potažmo na Karlově mostě – místo toho se neustále tlačí a

ocitají v obavách, že budou okradeni místními pobudy, soustředí se na svá „selfíčka“ a bůhví co ještě, než aby sdíleli krásy sochařské galerie mostu nebo panoramatu Hradčan.

          Naproti tomu hned vedle, mezi obchodním domem Kotva a Staroměstským náměstím, se nachází nenápadný minoritský kostel s jednou věží, kde panuje naprostý klid a nebeská pohoda. Ano, jde o kostel sv. Jakuba Většího, ve kterém je umístěn náhrobek Vratislava z Mitrovic. Slovutný vídeňský stavitel Fischer z Erlachu zde vyprojektoval náhrobek pyramidálního typu, který zrealizovala pražská dílna Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. To, co je na náhrobku fascinující, je forma asymetrie rozmístění jednotlivých postav v pyramidě. Tato kompozice byla ve své době naprosto unikátní, řekl bych přímo nadčasová. Co je také zajímavé a umocňující na tomto díle, je použití červeného mramoru na sarkofág a sokl náhrobku. Jen díky J. B. Fischerovi z Erlachu, který v roce 1721 ve Vídni vydal architektonický traktát „Entwurff Einer Historischen Architektur“, vešlo toto unikátní sochařské dílo v celoevropskou známost, neboť jak jsem již zmínil, Praha byla v té době jen „zatuchlým provinčním městem“, a stalo se tak příkladným vzorem pro mnohé následovníky, kteří realizovali díla sepulkrálního charakteru.

          V poklidné labské krajině, na mírné vyvýšenině, je možno spatřit krásnou siluetu barokního špitálního objektu Kuks. Tuto siluetu v dřívějších dobách doplňovala řada objektů lázeňského komplexu, který v tehdejším světě patřil mezi vyhlášené. Stavitelem byl zbohatlík hrabě František Antonín Špork, podnikavý český šlechtic s ambicí vystavět ve východních Čechách, na svém panství, malé Versailles. Rodina Šporků zbohatla skupováním majetku zabaveného protestantům, kteří odešli z vlasti po třicetileté válce. Lázeňské ambice se však nikdy zcela nenaplnily, jelikož zkazky o údajné léčivosti místních pramenů se ukázaly jako nepodložené. Sbor učenců pražské univerzity, v čele s lékařem J. F. Loewem, údajně podplacených, však prohlásil zdejší prameny za plné uzdravujícího potenciálu.

V roce 1740 zasáhne Šporkův areál zničující povodeň. Většina areálu lázní je zničena. Mnohem později zkázu areálu dokonává velký, zničující požár. Do dnešní doby se zachoval jen na kopečku stojící Špitál. Ten jakoby zázrakem přežil všechny pohromy a války, které se kolem něj přehnaly. Bývalému špitálu vévodí kostel Nejsvětější Trojice od skvělého architekta Alliprandiho. Před kostelem je umístěna terasa s balustrádou, ozdobenou sochami Blahoslavenství od geniálního Matyáše Bernarda Brauna. V uměleckém detailu je Braun velmi podoben slavnému Berninimu, s jehož dílem se seznámil za svého pobytu v Římě, v letech 1702 – 1704. Škoda jen, že sochy nejsou z mramoru - to by měl slavný Bernini obrovskou konkurenci právě v českých zemích - nicméně pískovec, který je typickým stavebním kamenem v Čechách, pochází pravděpodobně z ložiska severního zalesněného svahu z nedalekých Stanovic, kde se vyznačuje  svou vysokou kvalitou a pevností.          Zpívajícího kyklopa Polyféma  jsem sice ke své lítosti neslyšel, ale čím jsem byl nadšen, byla procházka kolem seriálu soch  Ctností a Neřestí. Nebudu je všechny vyjmenovávat, neboť jedno dílo vedle druhého je naprostým skvostem českého barokního sochařství. Bez diskuse bezkonkurenční. Snad jen sochy na Karlově mostě se mu přibližují. Úžasná galerie, která zabere nejméně 1 hodinu pro obdivování a podrobné nastudování. 

          Barokní umění se v přírodním prostředí, v rámci širšího rezidenčního lázeňského komplexu Kuks, nachází také v areálu Nového lesa. Jde o národní kulturní památku s názvem Betlém. 26. února 1717 koupil hrabě Špork od města Dvůr Králové nad Labem za 2900 zlatých les nedaleko Stanovic, s ložiskem kvalitního pískovce, který zde vystupoval na povrch. Od r. 1741 se zde již těžil kámen. To, že zde nechal vytvořit přírodní, avšak o to více unikátní dílo - galerii soch vyrůstajících přímo ze skály, bylo pravděpodobně způsobeno jeho návštěvou Adršpachu. Přes řadu sporů, které měl Špork s jezuity, zde nakonec nechal vytvořit Matyášem Braunem díla, k nimž patří např. Poustevníci Onufrius a Garin, ležící Jan Křtitel, spící Máří Magdaléna, dále pak také reliéfy Poustevník Hubert a Klanění pastýřů s jesličkami, díla, která u nás v sochání ve skále nemají konkurenci. Po urovnání sporů s jezuity zde byl v roce 1731 položen základní kámen kaple Kalvárie a o rok později zde byla vztyčena socha Velkého křesťanského vojína; rovněž zde byla do skály vyhloubena betlémská jeskyně. Hrabě Špork zemřel 30. března1738 na zámku v Lysé nad Labem, ve věku 76 let. V roce 1740 byla socha Velkého křesťanského vojína přenesena do parku Špitálu a v prosinci téhož roku byl pak areál lázní Kuks zničen povodní.

            Jak jsem uvedl v jedné ze svých esejí, narodil jsem se v Kroměříži. Je to již dávno, co mne jako malé dítě vozili v kočárku po zámecké a květné zahradě. Býval jsem zde s rodiči, především s maminkou, několik jarních měsíců téměř denně. Později, po přestěhování do Opavy, rodiče podnikali výlety do Kroměříže v rámci návštěv mnohých tet a strýčků, které jsme zde měli. Jako dospívající kluk jsem si všímal spíše „předností“ svých sestřenic než všudypřítomných uměleckých skvostů. Nejlépe z toho všeho vycházela prohlídka Květné zahrady, kde se v místě přírodního bludiště naskýtaly nevídané možnosti. I v pozdějším věku jsem však nikdy neměl dost trpělivosti prohlédnout si dílo slavného Michaela Mandíka a jeho pomocníků; připadala mi totiž všechna naprosto stejná. Bylo to pro mne příliš velké sousto čítající 44 soch a 46 bust.

            Díky biskupovi Karlu z Lichtenštejna-Kastelkorna, který byl roku 1664 zvolen olomouckým biskupem, tedy  již více než 40 let po Bílé hoře, zde díky maletínskému a mohelnickému pískovci a vynikajícím umělcům vyrostlo i v této pohnuté době dílo, které přetrvává do dnešní doby. Přesto pro mě osobně znamená Kroměříž především zámek se slavným dílem renesančního umělce Tiziana v podobě Marsyase s Apolónem.

            Byly to pohnuté časy, v nichž vznikaly na našem území díla takových architektů, jako byli Jan Blažej Santini – Aichl, Kilián Ignác Dientzenhofer, Kryštof Dientzenhofer, sochařů  jako Matyáše Bernarda Brauna a Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, díla malíře Petra Brandla a Karla Škréty, díla jihočeského básníka a hudebního autora Adama Michny, básně Bedřicha Bridla, literární díla Bohuslava Balbína a další. Nebyla to jen doba tvrdého prosazování německého jazyka a potlačování české státnosti, doba temna a Koniášů, ale navzdory tomu také doba rozkvětu pražské univerzity, šíření vzdělanosti a věd, potulných divadel, mnohdy velmi kritických k době, ovšem umně zastřených českým a moravským vtipem a humorem.      Toto téma je v současné době velmi „žhavé“ a začíná se objevovat v různých médiích, stručně řečeno: „jestli si ten Jirásek vlastně nevymýšlí“. Naprosto souhlasím s Aloisem Jiráskem, že jim popisované období v románu „Temno“ bylo pro český národ zničující a není třeba to dále rozpitvávat a pojmenovávat jinak.

Myslím si, že každému, kdo jen trochu o této době přemýšllel, je jasné, čí snahy se za tímto skrývají. Jedná se o období, které se v mnohém podobá té současné, což potvrzuje pravidlo, že

 

Literatura:

  • Simon      Winder – Danubia – osobní pohled na dějiny Habsburské Evropy 
  • History      revue 9/2015
  • Ivana      Chmel Denčevová – výňatky z pořadů Českého rozhlasu Plus a Dvojka
  • Studijní      materiály Semestrálního kurzu VU3V
  • Internet-      Wikipedie
Naposledy změněno: úterý, 14. dubna 2020, 17.50