Nejlepší eseje

Duch baroka

První předvoje nového světového názoru – baroka (barokní styl nelze omezit jenom na architekturu a malířství) vyrazily dobývat renezanční svět už na konci šestnáctého století. Barokní sloh byl vyzbrojen na vítězný pochod Evropou, španělským a portugalským zámořím Tridentským koncilem.

Do českých zemí připochodovalo baroko na hrotech halaparten žoldnéřů třicetileté války. Vítězný katolicizmus po Staroměstské exekuci a třicetileté válce rozkvétal v architektuře, malířství a hudbě, dobýval duše. Pokud nedobyl, konfiskoval, orteloval, vyhnal za hranice.

Cituje z Wikipedie: Samotný název baroka, které vzniklo po tridentském koncilu, v 16. století v Itálii, znamená nabubřelost. Můžeme jej definovat jako vítězství hmoty nad duchem. To se u něj projevuje zejména nepoměrem mezi hmotou a prostorem. Stačí se podívat v nějaké knize na zakreslený půdorys barokního kostela – a vidíme samé černo. Na množství použitého materiálu je tam velmi málo prostoru. – Pokud se postaví stejně veliká stavba za použití třikrát většího množství materiálu, těžko je to vítězství ducha nad hmotou – ale právě naopak. Poměr je zhruba stejný jako u středověkého hradu – v hradu však má člověk pocit bezpečí před vnějším nepřítelem. V barokním kostele má spíš pocit stísněnosti. – Tato hmota nemá chránit před vnějším nepřítelem, ale před duchem, před vlastní individualitou. Nad člověkem se tyčí masy pokroucené hmoty, podobným způsobem, jakým nad ním má vládnout překroucená ideologie brutálního materialismu barokního období.

Toto hodnocení je nespravedlivé. Snad je ovlivněno Jiráskovou „dobou temna“. Jak hleděli poddaní na růst zámků vítězné šlechty a velkolepě bohaté církevní stavby apoštolsky „chudé“ církve? Snad stejně hledíme na developerské výdobytky doby postfaktické a podivně rozkvetlé podnikatelské baroko. Nebo, pod jhem nekonečného údělu dřiny na panském, neměli čas ani důvod obdivovat rozevláté křivky a krajkoví nádhery zcela odlišného opulentního života. Vždyť dráb a rákoska byli hodně blízko, blíže než rozlehlé balustrády, sally terreny, grotta, oranžérie…

Gotika, fontána ducha a hmoty tryskající vzhůru k nebesům byla nahrazena renezancí, slohem nalézajícím inspiraci ve znovuobjeveném starověku. Italský svět, zdroj renezance, gotiku ignoroval. Byla považována za barbarské, gótské umění. Katolická církev v renezanci viděla nebezpečnou herezi. Ideologickým zdrojem barokního „ismu“ je Tridentský koncil. Další příčiny nástupu baroka – fanfáry vítězného katolicizmu lze hledat ve zrodu kapitalistického ekonomického systému,jehož raným směrem byl merkantilis­mus a embryonální výrobní formou manufaktura, růstu náboženského napětí ve společnosti (Francie Bartolomějská noc.). Formování států na principu národů a společného náboženství umožnilo snáze mobilizovat velké armády. Zámořské objevy spojené s mocným přílivem bohatství (stříbro z Potosí, koření, kožešiny) umožnily, tam kde nestačil i vlastní rodné armády si koupit žoldnéře. Jeviště pro první „světovou“ válku bylo přípravno. Chřadnoucí Španělsko a na četné knížectvíčka a městské státečky rozdrobená Itálie byly v umění, řečeno dnešní terminologií, supervelmoci.

Prvním českým barokním „developerem“ byl Albrecht z Valdštejna. Postupoval doslova přes mrtvoly, na bojišti i staveništi. Aby získal místo pro stavbu pražského Valdštejnského paláce, zkonfiskoval a nechal zbořit mnoho měšťanských domů. Velkoryse přestavěl centrum svého státu ve státě Jičín. V další, nejen stavební činnosti ho zastavily události v Chebském Gordonově domě.

Strohou antikizující renezanci, na sklonku šestnáctého století ochucenou manýrizmem, nahradila široce rozevlátá barokní hmota sídel vítězů, světských i duchovních. Baroko anektovalo českou krajinu.

Opět cituji moudrý text Wikipedie: Nejvýznamnějšími barokními architekty je pak trojice Italů: architekt (také malíř a sochař) Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini a Guarino Guarini. Na tyto vrcholné italské architekty navazuje řada dalších významných italských i zaalpských architektů. Především Pietro da Cortona, Filippo Juvarra, Johann Bernhard Fischer von Erlach, Johann Lukas von Hildebrandt, Balthasar Neumann, a také rozvětvená rodina Dientzenhoferů, jejíž dva členové, otec Kryštof a syn Kilián Ignác, působili převážně v Českých zemích (Kilián i v Kladně). Dalšími významnými architekty působícími v Českých zemích jsou Jan Blažej Santini-Aichel, Giovanni Battista Alliprandi a František Maxmilián Kaňka.

Jan Blažej Santini, kouzelník s kamenem a světlem, cituji Wikipedi: se narodil 3. února 1677, na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka italského původu, Santina Aichela a druhého dne byl pokřtěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej Aichl. Narodil se s tělesnou vadou – byl na část těla ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře a převzít po něm kamenickou dílnu. Kamenictví se přesto vyučil (stejně jako bratr František), ale studoval také malířství, pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Po vyučení se okolo roku 1696 vydal sbírat zkušenosti obvyklou vandrovní cestou. Do roku 1699 prošel Rakousko a v Itálii dorazil až do Říma, kde měl možnost se seznámit s díly ticinského, v Římě působícího Francesca Borrominiho, radikálního architekta považovaného římskými konzervativními současníky za „blázna“. V Itálii pravděpodobně získal kvalifikaci architekta a také přebral do svého jména otcovo jméno Santini, stejně tak učinil i bratr František. Proč uvádím právě tohoto tvůrce? Je mi čímsi blízký, snad, ač OZP, dnes by byl takto označen, možná i obdařen invalidním důchodem, dokázal svou bezchybnou vůli vtisknout do staveb přesahujících hranice baroka a času.

Stavitelé dávno odložili výkresy, jejich kružítka a tužky utichly, zmlkly perlíky kameníků, sekery tesařů již nezvoní, nevolníci sehnutí pod tíhou každodennosti došli odpočinutí. Zbyly jen drobky, mnoho zavál čas. To, co přečkalo stále vyzařuje, přes dobu zakrvácenou válkami, neporušitelnost tajemného umění lidského ducha, tvoří mosty mezi pomíjivostí a věčností, Květné zahrady pozemské okázalosti i mystické zbožnosti dodnes vzrušují naši představivost. Braunův Betlém trvale sahající po nebeské naději, nabízí dvěma stoletími pročištěnou víru i dnešním poutníkům.