ZS 18/19_Petr Král (KS Kolín)_Domácí úkoly
Mám rád historii. Provází mne jako knihkupce a antikváře celý život a tak jsem s potěšením přijal výzvu k absolvování kurzů VU3V, pánů profesorů Beneše a Pavlíčka, týkajících se české historie v souvislostech a kunsthistorie. Jsem zastáncem výkladu historie v kontextu doby, ale co mne zaujalo u kurzu českých dějin, jsou mnohé nové pohledy na historii, nové otázky, které je možno si klást při bádání a hledání odpovědí na problematiky, které sebou naše, ale i evropská a světová historie nese.
Musím sebekriticky přiznat, že jsem při své celodenní práci podnikajícího knihkupce nikdy nenašel dost času, abych se mohl své zálibě zcela tak, abych mohl dojít k určitému výsledku mého občasného bádání. Nyní, již v seniorském věku si konečně mohu dovolit pohroužit se do hlubokých vod vědění a jsem, jak uvádím, rád že dostávám prostřednictvím VU3V nové informace, nové směry vnímání daností.
A nyní, proč "domácí úkoly". Nejlépe se mi bádá na chatě, na Sázavě, kde mám klid, nikam nespěchám, nikdo mne neobtěžuje a i těch mailů, messengerů a facebooků je nějak méně než doma, v Kolíně. Pravda, mnohdy je zde větší ruch, protože mí sousedé, kamarádi žhaví své sekačky, plotostřižny, pily, křivovinořezy, míchačky a další zahradní techniku, a to ze všech stran. To mi ale nevadí, nepřekáží, protože každé ráno (pokud neprší), si nanosím na náš zahradní stolek množství potřebných knih, které chci prostudovat, papíry na poznámky, různé tužky a fixy. Hluk techniky utichá v podvečer, kdy se přátelé, kamarádi dávají do gala a odcházejí do své oblíbené hospody na pivo.
Protože jdou okolo, lákají mne a moji ženu, ať jdeme s nimi. Odmítám se slovy: "díky, ještě musím dodělat domácí úkoly". Většinou se smějí a říkají mi, že ty jsem měl dělat, když jsem chodil do školy. Tu jim vysvětluji, že mají sice pravdu, ale já v té době jsem "domácí úkoly" většinou nedělal, protože po příchodu ze školy jsem zahodil tašku do kouta, obul kecky nebo kopačky, vzal míč a běžel na fotbalové hřiště, takže si "domácí úkoly" vychutnávám teprve nyní. Kroutí hlavou a se smíchem odcházejí a já mám konečně absolutní klid maximálně rušený hukotem nedalekého splavu (pokud je v Sázavě voda) bzukotem hmyzu a zpěvem, řečí přítomných ptáčků, které manželka vykrmuje asi v pěti krmítkách, a to i během roku tak, jak nám to poradil jeden ornitolog, protože všude na okolních polích je většinou řepka a ti chudáci nemají dostatek vhodného krmení.
Blíží se večer, od řeky vane chlad a vlhko a já uklízím knihy a poznámky, protože je nechci poškodit. To je pro mne chvíle, kdy si otevírám pivo nebo nalévám sklenku vína. Sedím a bilancuji, co jsem celý den nastudoval, napsal a co budu dělat další den. Přemýšlím o tom, zda bych se neměl na dané téma podívat z jiného pohledu tak, jak jsem se naučil díky kurzům. Dívám se na zapadající slunce a v duši a těle se mi rozlévá krásný pocit klidu, vlastně štěstí a já přemýšlím nad tím, že to co dělám, "domácí úkoly" není nic zbytečného, i když jsem již dávno přišel na skutečnost, asi jako každý badatel, "že vím, že nic nevím" a že se žádného absolutna v tomto vědění nedoberu, a to i kdybych dělal "domácí úkoly" od rána do večera, po zbytek svého života.
Smiřuji se s tímto faktem a pozoruji zapadající slunce a já sedím, pozoruji krásu okolní přírody a vím, že zaručeně zítra mi nic nezabrání v tom, abych si neudělal další "domácí úkol" z mých oblíbených témat, kterými jsou období medievalu (zejména husitika), napoleonika, třicetiletá válka, období panování Marie Terezie nebo "vojenství naší První republiky a to již s novým pohledem na historii.
S úctou, emeritní knihkupec a antikvář