Ach ty české dějiny……………!      

   Beru do rukou studijní materiál, který se zabývá našimi dějinami, a hned na prvních stranách se dovídám velmi zajímavé věci, např. o „době vymknuté z kloubů“. Kupodivu není to materiál, který se zabývá dnešními nekorektními událostmi v době „korektní“, ale je to zajímavý popis doby, ve které probíhal životní boj světské moci s mocí církevní, zasažený v některých letech jaksi navíc i morovou nákazou. Jak příznačné i pro dnešní dobu. Role zůstávají, jen herci se mění.

    O době husitské jsme se dočetli v minulosti mnohé. Je zakořeněna v našem podvědomí velmi silně nejen slavnou trilogií Otakara Vávry, inspirovanou románovým zpracováním Aloise Jiráska, ale i v jistém slova smyslu pozitivním výkladem dějin, které známe např. ze školy.

   Ano, Alois Jirásek patří ke spisovatelům období romantismu, kam řadíme také spisovatele, jako byl např. W. Scott, V. Hugo, A. Dumas st., nebo také L. N. Tolstoj, H. Sienkiewicz a jiní romantičtí spisovatelé z období 19. století. Čtenář se ztotožňuje s postavami Jiráskových románů, sdílí určité nadšení a pýchu nad tím, co husité dokázali, obdivuje jejich odhodlání, jejich vítězné bitvy, spanilé jízdy k Baltu. Protože to je důkaz češství, národního uvědomění, že nejsme jenom malým národem, ke kterému si může kdejaký mocipán dovolit cokoliv. A ta vítězství nejsou smyšlená, to jsou historická fakta.

   Jsou zde ovšem kritici, kteří prohlašují, že husité byli nájezdníci, kteří jenom rabovali, ničili nenávratně historické hodnoty, že to byli nenapravitelní kacíři, zakladatelé komunit, kteří propagovali společné vlastnictví, tedy vlastně první propagátoři „komunismu“.

    Jistě i takhle se to dá vykládat. Ale jen tak na okraj: Husité nezničili Varšavu nebo historicky cenné Drážďany, nebombardovali Hirošimu a Nagasaki. Ale když si uvědomíme, že v době, kdy hlavy pomazané nám upálily Jana Husa, univerzitního Mistra, kdy církevní preláti byli tuční, bezohlední a nenasytní, dokonce podporovaní světskou mocí, zákonitě nám z toho vyplyne, že události, které následovaly po smrti Jana Husa, byly jen logickým vyústěním toho, co následovalo, vzpourou proti hladu, šílené bezmoci a bezbřehé nespravedlnosti.

   Po slavné době úspěšných Přemyslovců a Karla IV., a také zemského správce Jiřího z Poděbrad, nastává po volbě Vladislava Jagelonského v r. 1471 období permanentní krize českého státu, především z nedostatku českých hlav pomazaných. Následuje období vlád Jagelonců, kteří se snažili o něco smysluplného, něco podobného současnému “Visegrádu“, ale stejně jako Přemyslovci či Lucemburkové neuspěli.

   Podle Palackého nastoupili Habsburkové na trůn v Čechách v r. 1526, tedy v osudovém roce pro Ludvíka Jagelonce, kterému nepomohl v bitvě u Moháče ani jeho příbuzný polský král Zikmund I. Zrodila se tak středoevropská monarchie, která směrovala naše dějiny až do období konce 1. světové války.

    Nechci se tady zmiňovat o době „temna“, o době rudolfínské Prahy, ale pozornost bych raději zaměřil na císařovnu Marii Terezii, která je i v současné době ceněna nejen v její rodné vlasti, ale i v současných pražských mocenských kruzích. Po smrti jejího císařského otce, 20. října 1740, se těhotná Marie Terezie ve věku 23 let ujímá vlády, díky pragmatické sankci, kterou prosadil její otec Karel VI., a stává se královnou českou a uherskou. Ve státní pokladně se dívá prakticky na dno, ale lid mladou a půvabnou panovnicí zbožňuje. V jednu dobu chce rezignovat, přesto však v sobě nachází sílu bojovat s nepřízní doby. Armáda v podstatě neexistuje, na což upozorňoval jejího otce už slavný vojevůdce Evžen Savojský. Nárok na její trůn uznává v Evropě pouze Anglie, papež, Sardinie a Benátky. Ostatní ji chtějí zničit. Prusko se stává jejím úhlavním nepřítelem. Mladý pruský král Fridrich II. sedí na trůnu jenom pár měsíců a už vystrkuje drápky. Vpadne do Slezska pár měsíců po nástupu mladé císařovny na trůn. Prusko s Francií uzavírají pakt - obrannou smlouvu – a už se porcuje její země, jejíž součástí jsou i země české. V tom okamžiku Marie Terezie žádá o vojenskou pomoc sebevědomé uherské magnáty, držíce přitom v náručí malého plačícího Josefa, a světe div se - účinek na uherské šlechtice je okamžitý. Slibují hory, doly, ale nakonec přece dodají 20 tisíc mužů ve zbrani. Po tajném příměří s Pruskem, v říjnu 1741, žádá manžel Marie Terezie, František Štěpán Lotrinský, dopisem pruského panovníka o pomoc udržet zbývající země pod rakouskou korunou.

    Na Rakousko, potažmo na Prahu, se však žene další pohroma. Necelé dva týdny po tajném dojednání pomoci Pruska Rakousku, za cenu ztráty Slezska, se Karel Albrecht Bavorský spolu s francouzskými spojenci rozhodli obsadit Prahu. Obrana Prahy čítá pouze 7 tisíc osob, včetně domobrany a studentů. Karel Albrecht vítězí a nechává se prohlásit českým vzdorokrálem Karlem III. „Předsevzala jsem si všechno vsadit do hry a třeba i všechno ztratit, abych zachránila Čechy“ píše v té době kancléři Filipu Josefovi Kinskému Marie Terezie.

    Příměří s Pruskem však nevydrží dlouho. „Nikomu nelze věřit méně než Prusku“, poznamenává Marie Terezie, když na sklonku r. 1841 se pruská vojska přehnala Moravou. V květnu 1742 stojí pruská armáda poblíž Čáslavi u Chotusic proti Rakušanům pod vedením švagra Marie Terezie, slabého vojevůdce Karla Alexandra Lotrinského. Rakušané mají početní převahu, ale proti geniálnímu Fridrichovi II. nemají šanci. Na bojišti zůstalo na obou stranách všeho všudy12 tisíc mužů, a právě pro tyto ztráty v polovině června uzavírají panovníci novou mírovou smlouvu. Prusko ale požaduje kromě Slezska také Kladsko a také kus země kolem Hradce Králové. „I kdyby se proti mně spiklo samé peklo, tak mu je nedám“, fandí si panovnice. Nakonec Fridrich ze svých požadavků sleví a Marie Terezie zachrání pro svoji korunu aspoň knížectví opavské, krnovské a těšínské - jen jednu desetinu bohatého Slezska. Mezitím se v Praze roztahují Francouzi jménem nekorunovaného krále Karla Albrechta. Ten je u vytržení, že ovládl Prahu, ale sám se přitom neovládá. Je hamižný, což místní obyvatelstvo neakceptuje, proto vzdorokrál nasazuje použití tvrdých trestů. Prahu zasáhl hlad. Občané i francouzská armáda se bouří a Rakušané, kteří se zbavili strastí způsobených Prusy, jdou Praze na pomoc.  Posily pro generála Belle-Isleho nepřicházejí, a ten se uchyluje k zoufalému kroku. Probíjí se z obležené Prahy směrem na západ, ale ztratí přitom 6 tisíc mužů, také díky velkému mrazu. Tak Francouzi dostali za Prahu výprask, na který určitě dlouho nezapomenou. Rakušané mezitím bojují s Francií o Lotrinsko, a když už mají vítězství téměř na dosah, Prusové z obav o možné posílení pozice Rakouska - co kdyby chtělo Slezsko nazpět - vpadnou opět do Čech a dva dlouhé měsíce okupují a bombardují Prahu. Nakonec ale překvapivě odtáhnou, a to kvůli obrovským potížím v zásobování armády.

    A tak z rozpustilé arcivévodkyně se postupem času stává energická žena, která bere tíhu rozhodování především na sebe, i když je například díky šikovnému manželovi neustále obtěžkána. Obklopuje se také schopnými spolupracovníky, jakými byli např. geniální diplomat Václav Antonín Kounic, pocházející ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců, nebo její osobní lékař a osvícenec holandského původu Gerard van Swieten. Její kvality oceňuje také Fridrich II., cituji: „Navzdory zlu, jež mi způsobila, musím přiznat, že tato panovnice je velice hodna úcty za mravní čistotu. Je málo žen, které by se jí v tomto ohledu mohly rovnat“, nebo: „Konečně mají Habsburkové na trůnu muže, tento muž je žena.“

    Marie Terezie byla silná, silně věřící katolička, skutečně osvícená panovnice. Začala řešit centralizaci státní správy, a proto dvorské kanceláře v Čechách a v Rakousku byly zrušeny a tradiční nástroj moci stavů tak výrazně oslaben. Začala reformu zastaralé armády jak ve výzbroji, tak i v taktice, stavěla obranné a zásobovací pevnostní systémy. Její armáda dosáhla počtu 200 tisíc mužů, z nichž převážná část byla dislokována v Čechách. Stavěly se silnice směrem např. do Vratislavi a Terstu. Převážně v českém pohraničí vznikaly manufaktury na výrobu skla, textilu - i když se zde hovořilo převážně německy. Do osvíceneckých reforem patřilo také sjednocení trestního práva v Rakousku a českých zemích, vytvoření tereziánských katastrů a především vydání robotního patentu, který zmírnil povinnost roboty. Velmi důležitým počinem bylo také vydání Všeobecného školního řádu.

    Zajímavé byly také josefínské reformy, na nichž se svou matkou začal pracovat její syn, budoucí císař Josef II. Již v roce 1765 po smrti svého otce se stal císařem Svaté říše římské, ale přesto zůstával pod dozorem své matky - skutečné panovnice, která již v té době řešila věci „lusknutím prstu“, navíc nad říší visela hrozba vlády Fridricha Velikého, současníka jeho matky. Josef byl zvláštní, neboť vše co dělal, vypadalo jako přehánění. Katolickou církev, která byla v každém ohledu ideologickým partnerem monarchie, uvrhl do naprostého zmatku smrští dekretů, za ztrátu času považoval dny, které se trávily poutěmi v různých procesích, a nejraději by své poddané viděl v nějakém smysluplném pracovním procesu. Za co byl velmi oceňován bylo to, že zbavil židovské obyvatelstvo mnoha právních křivd a znevýhodnění - za to byl veleben haličskými židy po mnoho generací a např. v Praze se židovské město v polovině 19. století přejmenovalo na Josefov. Josef měl možná štěstí, že odešel z tohoto světa „včas“, jelikož se mu jeho „aktivní činnost“ ke konci jeho života vymkla z rukou. Zrušil jezuitský řád, rušil kláštery a také privilegia šlechty i zkostnatělé zvyky, a nechával např. v činnosti jen ty potřebné kláštery, které se staraly o bezmocné, choré lidi, které nemohl vyhodit na ulici. Zato jeptišky bez domova zaplňovaly ulice, protože neměly kde složit hlavu, a domýšlivá šlechta byla z jeho reforem nepříčetná. Hrozila mu revoluce, a to i bez ohledu na nadcházející revoluci francouzskou.

    Po Josefově smrti nastalo období chytré, kompetentní a promyšlené vlády jeho bratra Leopolda. Jak říká autor knihy Danubia Simon Winder, cituji: „byl prvním opravdu chytrým, důmyslným (a přitom neproblematickým) Habsburkem od dob Ferdinanda I., před čtvrt tisíciletím“. Tento skvělý panovník umřel naprosto nesmyslně, když byl ošetřován infekčním a nehygienickým způsobem, díky nevědomosti jeho lékařů.

    Také Češi na něho nahlíželi jiným, příznivějším způsobem. Vrátil totiž do Prahy svatováclavské korunovační klenoty a 6. září 1791 se nechal korunovat v Praze českým králem. Rozuměl dobře česky a v Praze pobyl i několik týdnů. Byl také velmi plodný, protože se svou ženou Marii Ludvikou Španělskou zplodil 16 potomků.

     Samozřejmě, v tomto hektickém období plném reforem, vznikalo v českých zemích, také díky osvíceneckým vladařům, obrozenecké, nebo lépe národní hnutí, za účelem vlastního uvědomění, včetně obnovení hrdosti národa, který tak navázal na skvělou historickou minulost českých vladařů a králů. Vždyť Leopold II. se také v Praze seznámil s názory Josefa Dobrovského. I když Dobrovský psal německy, psal o dějinách a historií české řeči a literatury, a tím rozvíjel zájem o tento jazyk, především mezi vzdělanými lidmi. Byla to první vlaštovka v boji za národní identitu. O českých dějinách píší také Josef Jungmann a František Palacký. Vzniká i zájem o další slovanské jazyky, zejména ruštinu. Nezapomeňme, že v Rusku v té době vládnou osvícení panovníci Petr Veliký a Kateřina Veliká.

    Doba učenecká vrcholí založením Královské české společnosti nauk - působili zde učenci české i německé národnosti. Tato doba díky aktivitám – divadlo, tisk, školství či literatura - směřujícím k širší veřejnosti, přechází do období národní agitace, z níž se formuje ucelený a smysluplný národní program. Představitelem této fáze se stává Josef Jungmann, filolog, spisovatel a překladatel.

    Důležitou úlohu v tomto období sehrává dílo Zapadlí vlastenci Karla Václava Raise. Z podprůměrného díla J. K. Tyla Fidlovačka, se na samý vrchol vyhoupla píseň slepého houslisty Mareše, později naše národní hymna. Nebo i oslňující Božena Němcová, hvězda všech plesů, se svým nepřekonatelným dílem Babička, či Erben a jeho Kytice - úžasný básnický horor s romantickým nádechem, psaný brilantní češtinou, a z toho důvodu fakticky nepřeložitelný do cizích jazyků. Vzpomeňme na Máchův Máj - další skvělé, burcující dílo, jež je považováno za vrchol českého literárního romantismu. Aloise Jiráska jsem vzpomněl již v úvodu tohoto eseje, a tak bych mohl pokračovat dál, třeba Dobromilou Rettigovou, o nositelích národní kultury, jako byli malíři a hudební skladatelé, ani nemluvě.

    V Praze je r. 1818 založeno Vlastenecké muzeum, pro možnost vydávání knih je založena Matice Česká /r. 1831/. Co se týče rozvíjejícího se průmyslu, je v 30. letech 19. století založena Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Tato doba je už obdobím neschopných vladařů, které postupně nazval již výše zmiňovaný Simon Winder omezeným tupcem, prosťáčkem, opět omezeným tupcem a Panem nikdo, a kteří nakonec dovedli už Rakousko – Uhersko do naprosté zkázy a k úplnému rozkladu.

    Proces definitivního konce habsburské říše začal v momentě vyhlášení války v roce 1914. Osm milionů rekrutů odešlo postupně na východní a jižní frontu, milion z nich se nevrátilo z bojišť domů, dva miliony jich bylo raněno a více než milion a půl zajato, z toho jedna třetina zemřela v zajetí.

    V té době v Evropě probíhaly sjednocující procesy na základě horečných diplomatických jednání. Rumunští zastánci nacionalismu, který se zrodil ve městě Sibiu, získali ohromné maďarské území, kde žilo také hodně Němců, v Polsku se zase Poláci začali státotvorně formovat, snažíce se využít nastávajícího chaosu, ať už na straně Centrálních mocností, nebo Ruska, v naději na vznik nového Polska, Srbsko jednalo o připojení Černé Hory a v jednání byly i možnosti připojení měst jako Klagenfurt, Timisoara či Szeged k Srbsku. Probíhaly seriózní rozhovory s Bulharskem o panbalkánské federaci, která by sahala od Jadranu až k Černému moři a samozřejmě se zapomnělo na Albánce a Chorvaty, o bosenských muslimech ani nemluvě. Italové usilovali o připojení Benátska a Tyrolska. Evropa byla v pohybu.

    Když se na konci Světové války habsburská říše rozpadla, mohl ze Slezska, Moravy a Rakouska vzniknout německy mluvící stát (v Brně a Olomouci se mluvilo německy) a celá historie mohla vypadat jinak. Češi od dob husitů nikdy nevyhráli žádnou válku. Rakousko - Uhersko bylo poraženo, my jsme byli jeho součástí. Když se válka chýlila ke konci a Centrální mocnosti spěly k drtivé porážce, rostla pravděpodobnost, že se ocitneme v nějakém nově vytvořeném německém státě, nebo že se pokusíme na našem historickém území vybudovat nějaký smysluplný stát. Nezapomínejme, že kolem našeho území se nacházely početné národy, ať to byli Poláci, Slováci, Maďaři nebo zejména Němci. Šlo o to, jak se pokusit sjednotit Čechy se Slováky a Rusíny a spojit je s výše zmíněnými národy. Bohužel, Masaryk považoval německou menšinu za imigranty a kolonisty, i když zde stejně jako naše národy žili od středověku, na pozvání našich panovníků. O podlézavosti naší delegace domácím pánům, která v USA jednala o naší státnosti, svědčí také to, že jako výraz vděčnosti chtěla pojmenovat Bratislavu jako Wilsonville. A to platí i pro dnešní dobu. Bez ohledu na dlouhodobou tradici tohoto města, které se v rámci Uherské říše jmenovalo Pressburg, nebo také Pozsony, nakonec zvítězil zdravý rozum, a tak zůstalo pojmenováno nynějším názvem, jež je chybným přepisem jména po středověkém slovanském knížeti Braslavovi. S komplexem podlézavosti bojujeme stejně jako před lety, ať se jedná „o lotra po pravici, nebo po levici“.

   Tak vzniklo Československo, které přijalo za své husitské motto - cituji Simona Windera - „Pravda vítězí“. Tím nově vzniklý stát „podporoval hrdost na pomyslně autentickou českou kacířskou minulost, třebaže většina Čechů byli katolíci“. Takže to nakonec přece jen husité vyhráli, ale musím říct, že také za pomoci našich legionářů, hrdinů z východní fronty.

Seznam použité literatury:

Simon Winder: Danubia

Patrik Nacher: Šílenosti doby korektní

Časopis History, květen 2017

Studijní materiál VU3V – České dějiny a jejich souvislosti II.

Naposledy změněno: pondělí, 21. září 2020, 20.36