Nemohu se zbavit pocitu, že se mi to povedlo. Asi to potřebuje moje vysvětlení, že? Náš osud si s námi pohrává a vrhá nás do nečekaných situací.

Jedná se totiž o výběr studijního tématu na tento, právě končící, semestr. Šťastnější výběr jsem si totiž nemohla ani zvolit. Výuka probíhala v době 100. výročí ČSR. Dennodenně jsme byli informováni z masmédií i v každodenním životě o naší historii. Dokonce i kamarádka mi věnovala knihu o historii, v níž byla témata z našeho kurzu. Také zprávy, dokumentární filmy v TV, ale i dění v městech, nevynímaje našeho, se předbíhala v kulturních i sportovních programech na tato témata. Velmi populární akce v našem městě je "Havířov v květech"; takže i historický průvod, plný květinových alegorických vozů s dobově oblečenými hudebníky i jinými účastníky, byl zaměřený na 100. výr. ČSR.

            Prostě celý semestr se točil ve víru dějin ve výuce i na veřejnosti. Lekce kurzu nás ponořovaly do dějin českého národa a nejen jeho; nahlédli jsme do starých dob, jako kdybychom cestovali zpět časem. Viděli jsme, jak se dějiny opakují. Opět jsme vnímali, jak jsou lidé nepoučitelní a stále vyvolávají zbytečné a zničující války; ale také jsme slyšeli o statečných lidech, hrdinech, kteří za svá práva anebo pravdy obětovali i život. V člověku se pak probouzí touha vidět některé události a chvíle minulosti na vlastní oči; prostě, být při tom. 

            Úžasnou příležitostí v minulých měsících byla pro občany možnost navštívit nově zrenovované Národní muzeum v Praze. Tomu jsem neodolala. Je to němý pamětník starých časů. Při čekání na vstup do muzea mi probíhala hlavou spousta myšlenek: Co se kdysi tady, na místech před Národním muzeem dělo? Kdo tudy z významných osobností minulosti také stál a chodil jako my? Kolik anonymních, zapomenutých dělníků i odborníků tady v těchto místech kdysi pracovalo? Kolik tvůrců tvořilo tuto nádheru?

            V té frontě lidí jsem však vnímala i současnost. A to vstřícnost, ale i ojedinělou nevraživost, prostě různorodost lidí. Nejvíc mi však v paměti utkvěly nezapomenutelné úsměvy, radost i ochota lidí okolo nás, kteří tento okamžik vnímali úplně jinak, než čekání ve frontě např. v obchodě. Připadala jsem si jako účastník historických okamžiků. No a pak, po vstupu do budovy, mne interiér natolik ohromil, že jsem v prvním patře u zábradlí nad schodištěm stála v němém úžase. A nebyla jsem sama. Vládlo tam posvátné a úctyhodné ticho v pokoře před tvůrci této krásy.

            Jsem ráda, že žiji v této době, ale hluboce si vážím všech, kteří naše dějiny svými činy posouvali do dnešní úžasné reality a mimořádně skvělé moderní současnosti. Záleží jen na nás, co bude dál. 

Naposledy změněno: čtvrtek, 14. února 2019, 09.51