ZS 18/19_Marie Pavelková (KS Staré Město): České dějiny vážně i nevážně
Patřím do generace, která si prošla tvrdou výukou dějepisu, takže v mém podvědomí se zachovaly takové ty klíčové okamžiky, kdy se lámaly časy, a rozhodovalo se o dalším vývoji země. Trpělivě jsme četli doporučené, ohmatané historické knihy, papouškovali doslovné citace z učebnic bez možnosti vyjádřit svůj úsudek. V dnešní době již můžeme čerpat z více pramenů, srovnat jejich věrohodnost a utvořit si svůj vlastní pohled na událost, která nás zajímá.
Historie českých zemí je hodně barevná, protkaná bitvami, dramaty, intrikami, vzestupy a pády. Je to doba osudových, převratných, ale i smutných momentů, doba, která se nedá posuzovat z dnešního pohledu, ale očima tehdejší doby.
Přednášky prof. PhDr. Zdeňka Beneše, CSc. ve mně probudily po dlouhých letech opět touhu po vědění, tak jsem si chtěla zopakovat zapomenuté a dozvědět se víc. Nejprve jsem využila služeb internetu, ale co si budeme povídat, úroveň informací, jejich kvalita a objektivnost je mnohdy chabá a je dost těžké si vybrat ty správné informace.
Moje další kroky vedly tedy do knihovny, kde jsem objevila mnoho knih o dějinách, ale i zajímavou literaturu o husitství z cyklu „Děsivé dějiny“. Autor servíruje naši minulost trošku jinak, s humorem a poodkrývá některé skutečnosti, které by se nám učitel v dějepise nikdy netroufl hustit do hlavy. Celou tu spletitou historii, která se někdy těžce prokazovala, však musel někdo zaznamenat a následně zpracovat.
První česká kronika byla sepsána Václavem Hájkem z Libočan. Vycházel ze starších kronikářských děl, tradic, ze šlechtických archivů, které byly zpřístupněny. Byl tak trochu fantasta, ale výborný vypravěč. Když se mu nedostávalo informací, obraz dějin si tak trochu dotvořil podle sebe. František Palacký Hájkovi přisoudil nálepku "škůdce historie" a označil text za "pásmo lží".
V knihách se dozvídám, že největší krize českého středověku nás postihla za vlády Vladislava Jagellonského. Jako český a uherský král se o Čechy příliš nezajímal a svým falešným rádcům zobal z ruky jako holub a na vše co mu předložili, kývl. Přezdívali ho „Bene“, protože se nerad zlobil, tak na vše odpovídal bene, bene, tedy dobře.
Jeho syn Ludvík převzal vládu v deseti letech. V tomto věku měl zřejmě naprosto jiné starosti. České záležitosti mu byly dost ukradené a tak byl v Čechách pouze jednou a to proto, že v Budíně vypukl mor. A tak si šlechta užívala za jeho panování naprostého bezvládí.
Jan Žižka, slavný to vojevůdce, byl od mládí jednooký. A jak přišel o druhé oko? To si tak cestou na bojiště odskočil do houští…… ale tam se mu to opravdu nestalo. Bylo to horší. Při obléhání hradu Rábí, obránci vystřelili kámen, který roztříštil strom, a tříska následně zasáhla Žižku nešťastně do oka. Ještě 3 roky, úplně slepý, velel svým věrným a pomohl vyhrát ještě několik bitev.
Syn Karla IV, Václav IV, byl opilec, cizoložník a kruťas. Podle některých pramenů snad nebyl střízlivý od svých 9 let. Lidé ho začali přezdívat Líný král nebo král opilec. Vždyť kvůli těmto nectnostem přišel i o císařskou korunu.
Boleslava II. přezdívali Pobožný, protože zřídil pražské biskupství a měl i další křesťanské aktivity. Nu, proč ne? Záhy však Pobožnému Nepobožnému, začali dělat vrásky na čele mocní Slavníkovci. Prý se moc rozpínali a tak je prostě vyvraždil. Neměl by se tedy spíše jmenovat Boleslav Ukrutný na druhou?
Syn Přemysla Otakara I, Václav I zvaný jednooký, se na rozdíl od otce věnoval spíše zábavě a lovu a panovnickým povinnostem se spíše vyhýbal. Lov se mu stal taky osudný. V Křivoklátských lesích si píchnul větvičku tak hluboko do oka, že o něj přišel. Také nesnášel hlasité zvuky, hlavně znění kostelních zvonů. Tahle vlastnost mu byla ku cti. Nebyl prý vůbec lakomý, nezajímaly ho peníze, poklady ani zlato.
Syn Přemysla Otakara II, Václav II. na český trůn usedl coby dvanáctiletý. Tak to byl tedy přímo ukázkový hrdina. Hrozně se totiž bál bouřky. Zalezl někam pod oltář a s drkotajícími zuby čekal, až se vyčasí. Ale to nebylo všechno. Velký strach měl také z koček a jejich mňoukání. Hrůzu mu naháněla veřejná shromáždění a proto raději vlád z příšeří královských komnat. Nebavilo ho cestovat a už vůbec se necítil v čele vojska. Vskutku, udatný král.
Po přečtení knížek jsem nabyla dojmu, že historie našeho národa nebyla vždy až tak nudná. Esej bych ale přeci jen ukončila vážně, jak si to dějiny českého národa zaslouží.
Dnes žijeme dosti hekticky, včera je pro nás již minulost a tak jsou dějiny, ty dávné i ty nedávné, stále kolem nás a jsou tak součástí našeho života. Je to obrovský prostor, ve kterém těžko hledáme začátek či jeho konec. Události z dějin našich předků by nám měly sloužit jako opěrný bod, abychom v nich našli něco, čeho bychom si mohli vážit, čeho se zachytit a mít se k čemu hlásit.
V dnešní době děti snad ani neznají pravdu o historii, neznají velké události a velké postavy našich dějin. Každý obyčejný Američan je hrdý na to, že je Američan. Ale v nás je zakořeněna malost, jako bychom se styděli, že jsme Češi. Měli bychom vědět, kdo jsme, a kam patříme. Je pravdou, že ve světovém srovnání obýváme malý prostor, máme však za sebou zajímavý a dlouhý příběh naší historie a osobnosti z různých oblastí, politiky, vědy, kultury, literatury, sportu, hudby a dalších, kteří nás proslavili.
Čeho bychom se měli skutečně bát je, že naše dějiny jsou dnes značně proškrtávány a fakta zpochybňována. Obávám se, že pokud si necháme vzít svůj jazyk a tradice, můžeme přijít o to nejcennější, o svou vlast.