ZS 18/19_Kristina Konečná (KS Mikulovice): Habsburkové
Kladla jsem si otázku, jaká skutečnost spojuje dobu, které jsme se v tomto semestru věnovali. Nit, která by protkala období od poloviny patnáctého století do století dvacátého. Našla jsem jí ve vládnoucí dynastii Habsburků, ti vládli českým zemím od roku 1526 do konce první světové války, oni jsou svorníky takřka čtyř stovek let našich dějin. Tato nit je vystopovatelná i ve fyzické podobě, existuje místo, kudy dějiny tohoto významného panovnického rodu skutečně šly. Je jím císařská hrobka ve Vídni. Nedaleko od ruchu velkoměsta, někdejší perly podunajské monarchie, pár kroků od Opery a Albertiny, stojí na Neuermarkt nenápadná budova kapucínského kláštera, který ve svém podzemí ukrývá hrobku, kde našlo věčného klidu 12 císařů a 19 císařoven, nehledě na dalších 115 příslušníků habsburské, resp. habsbursko-lotrinské dynastie. Právě v následujících řádcích bych se chtěla našimi dějinami projít.
Prvním pohřbeným byl císař Matyáš Habsburský, vnuk prvního Habsburka na českém trůně Ferdinanda I. Habsburského, syn Maxmiliánův a bratr Rudolfův, se svou ženou Annou Tyrolskou, která hrobku založila. Je to právě on, „obávaný bratr Matyáš“, kterého známe z proslulých pohádek z padesátých let Císařův pekař a Pekařův císař. Oprostíme-li se od vnímání, které nám ponouká znalost téhle vánoční klasiky, byl Matyáš pro nedostatek Rudolfova potomstva ve skutečnosti ctižádostivým následníkem trůnu, který se obával o osud říše svých předků. Rudolf se obklopoval uměním, hýřivými umělkyněmi, státnické povinnosti nebyly jeho šálkem kávy. Matyáš byl oproti tomu politikem, který toužil po moci.
Po pár krocích od sarkofágů zakladatelské císařské dvojice, mineme-li honosné rakve princů a princezen, císařů Leopolda I. a Josefa I., vejdeme do Karlsgruft, tedy do hrobky císaře Karla VI. Obrovský, bohatě zdobený sarkofág. Nikomu neujdou detaily lebky s císařskou korunou, která celému uměleckému dílu dominuje. Z monumentálního sarkofágu je cítit síla tehdejšího vládce a moc, která měla přečkat i věčnost. Historie však Karlovi připravila do cesty nemalou překážku, stačilo málo a Habsburkové mohli odejít ze scény. Nebyl mu dán mužský potomek, který by se dožil dospělého věku. Prosadil však známou pragmatickou sankci, kterou zajistil nástupnictví pro Marii Terezii. Ta sňatkem s Františkem Štěpánem Lotrinským založila habsbursko-lotrinskou dynastii a mezi svými šestnácti dětmi vychovala dva budoucí císaře. Můžeme vzpomenout na její slavné zavedení povinné školní docházky, války o Slezsko i nekonečná jednání s Uhry. Právě poslední dva jmenovaní – císařský pár Marie Terezie a František Štěpán - vévodí další části hrobky. Před zraky tichých návštěvníků hrobky se otevře velký prostor, v jehož středu je obrovský, skutečně monstrózní sarkofág jmenovaných, kolem něj pak jejich nejbližší. Zrcadlí se v něm vrchol baroka, zdobnost a okázalost.
Jak skromně a racionálně vedle ní působí sarkofág jednoduchých tvarů, který sarkofágu rodičů předchází. Patří Josefu II. Osvícenství, odstup od víry, rušení klášterů, reformy, toleranční patent. Tolik významných pojmů v osobě jediného muže. Muže, který přes svou ctižádost a pocit historického úkolu, který na něj připadl, umíral sám, nemocen a všemi opuštěn.
Necháme-li dobu ženy na trůně a jejich synů za sebou, vejdeme již do předminulého století a v osobě Františka II. I. dojdeme ke zkáze Svaté říše římské národa německého, která se rozpadla zkraje 19. století. O titul císaře této říše sic František přišel, nový titul císaře rakouského mu jej měl kompenzovat. Můžeme si před zraky vybavit dobu napoleonských válek, vídeňského kongresu, politických válek mezi kancléřem Metternichem a ministrem Kolowratem-Libštejnským.
Stačí pár kroků dále, abychom sklonili hlavu před sarkofágem jeho syna, Ferdinanda I. Dobrotivého, posledního korunovaného českého krále. Dobrotivý se mu říkalo pro jeho duševní (ne)schopnosti, mezi lidem vídeňským se však vžilo označení „Trottel Nandel“, mezi pražským pak „Ferdáček Prosťáček“. Po třinácti letech své vlády, kdy za něj fakticky vládla ministerská konference, předal v Olomouci korunu Františku Josefovi I se slovy „Bůh ti žehnej, jen buď hodný a Bůh Tě ochrání, rádo se stalo!“ Po posledním úkonu, kdy předal trůn, se s manželkou stáhl do Prahy, kde střídaje Pražský hrad se zámkem v Zákupech ještě 27 let žil a dožil.
Kdo by se vydal hrobkou až na konec, zastavil se a vrátil, stejně by nenašel ostatky Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženy, české hraběnky Žofie Chotkové. Protože si „pouhou“ hraběnku následník trůnu prosadil za svou ženu, s nerovným sňatkem nesouhlasící císař František Josef I. nedorazil ani na svatbu. Po jejich tragické smrti rukou atentátníka Gavrila Principa v Sarajevu nemohlo dojít k uložení rakví v císařské hrobce, ale na zámku Artstetten v Dolních Rakousích, právě pro nerovný původ hraběnky Chotkové. František Ferdinand toto však předvídal, proto ve své poslední vůli projevil přání být pochován v rodinné hrobce. U pohřbu, který se konal ve Vídni, si manželé taktéž nebyli rovni, Žofiina rakev nesla insignie pouhé dvorní dámy a byla položena níž než manželova.
V posledních kryptách je pochována celá plejáda členů habsburského domu, najdeme zde třeba vždy mexickou trikolorou ozdobený sarkofág popraveného mexického císaře Maxmiliána I., bratra Františka Josefa I., symbolu nenaplněných světových ambicí Habsburků.
Mine-li návštěvník ostatky jeho rodičů, ocitne se ve Franz-Josephs-Gruft, hrobce legendárního císaře, který vládl svým zemím po 68 let. Když bilancoval svůj život, pravil, že „vždy měl smůlu“. Zní to zvláštně, vládl mnohonárodnostní monarchii takřka sedmdesát let, byl dekorován největšími poctami. Při bližším pohledu se však tolik nemýlil, byl posledním panovníkem staré školy, byl vychováván jako zástupce Boha na zemi, světu, který se po dobu jeho vlády tolik modernizoval, přestával rozumět. Války, do kterých vstoupil, prohrál. Jeho nejbližší, kteří jsou vedle něj pohřbeni v hrobce ze světlého mramoru, syn - korunní princ Rudolf se zastřelil, manželka Sissi podlehla atentátu, stejně tak výše zmíněný následník trůnu František Ferdinand. Podle svědectví pamětníků císař v závěru života pronesl, že „pokud má monarchie skončit, ať se tak stane důstojně“. Jen jeho smrt v roce 1916 zabránila tomu, aby sledoval nedůstojný konec jeho milované podunajské monarchie.
Tento konec, vyhnání Habsburků z Vídně a jejich internaci v exilu, nedůstojné pokusy o převzetí koruny v horthyovském Maďarsku a zákon zakazující Habsburkům návrat do země sledovali potupně až císař Karel I., který záhy po vyhnání z Rakouska v roce 1922 zemřel a byl pohřben v exilu na Mallorce. Energická císařovna Zita Bourbon-Parma, která svého manžela přežila o 67 let se ve svých 96 letech se stala nejstarší pohřbenou císařské hrobky. Posledním pohřbeným, u kterého naše cesta dějinami končí, je korunní princ Otto von Habsburg. První syn posledního císaře pochopil svou úlohu jako úlohu budovatele sjednocené Evropy, ne nepodobné té, kterou chtěl coby federalizovanou monarchii prosadit jeho otec, a stal se poslancem Evropského parlamentu.
Naše cesta dějinami zde končí, je třeba vyjít z krypty do vídeňských ulic a nasát současnosti. Jak však pravil Thomas Jefferson, historie tím, že nás zpravuje o minulosti, umožňuje nám soudit přítomnost. Dodávám, že nejen soudit, ale i poznat. Kdo svou minulost nezná, nejenže není schopen pochopit přítomnost a být připraven na budoucnost, nýbrž, jak řekl George Santayana, je odsouzen ji opakovat.