Padesátá léta minulého století, moje 4.nebo 5. třída, hodina výtvarné výchovy. Úkol - výtvarně vyjádřit svoji předstvu budoucího povolání. Od útlého věku jsem měla bujnou fantazii a inklinovala ke všemu nezvyklému až tajemnému. Bylo proto samozřejmostí, že jsem svou budoucnost neviděla v žádném úřadu či jiném banálním zaměstnání. Těžké bylo rozhodování mezi atraktivitou letušky a nenápadnou vznešeností astronomky. Letadla nakonec prohrála, mířila jsem výš!
Jak ale svoji tužbu srozumitelně přenést na čtvrtku papíru? Spása, vzpomněla jsem si na fotografii nějaké hvězdárny. Astronomové přece nepozorují hvězdy nikde jinde!
Hvězdárna se vyvedla, byla jsem pyšná. Ale jen do chvíle, než jsem zjistila, že skoro stejná hvězdárna se skví i na výkresu mé spolužačky. Ta sice toužila stát se po mamince úspěšnou švadlenou, neuměla však nakreslit šicí stroj. Takže vzala zavděk mým nápadem a bezostyšně překreslila moji kopuli s dalekohledem na svůj výkres. Tímto mé budoucí povolání ztratilo punc naprosté výjimečnosti.
Poslední ránu z milosti dostal můj dětský sen na střední všeobecně vzdělávací škole. V hodinách astronomie mi už docházelo, že nevystačím pouze s upřímnou fascinací vesmírnou krásou hvězdné báně. Že astronomie je také matematika. A také fyzika. Tedy předměty, které mi osobně neskýtaly žádný prostor ke zkoumání tajuplných záhad. Naopak, záhadou bylo, jak pochopit něco tak nudně nesrozumitelného. Nejspíše proto jsem ve svém profesním životě zakotvila na světelné roky daleko od vysněné astronomie. Ve zdravotnictví.

Naposledy změněno: středa, 28. srpna 2013, 22.18