Bylo mi osmnáct, když došlo k našemu prvnímu setkání. Byl to začátek nové životní etapy, do níž jsme tehdy vstupovali s více než stovkou budoucích spolužáků plni očekávání, zvědavosti naděje a odhodlání, ale i s trochou obav a pochybností, a vy jste nás vítaly širokým úsměvem vašich mramorových stupňů, abyste s námi ve vzájemných přátelských vztazích setrvaly celých pět let. Prožívaly jste s námi šťastné i nešťastné studentské lásky, držely jste nám palce při zkouškách, mohutně s námi slavily ty úspěšné a utěšovaly nás při nezdaru. Rozuměly jste studentské recesi a trpělivě jste snášely naši kritiku všeho a všech. Zkrátka žily jste s námi náš studentský život. Vaše stupínky nám poskytovaly příjemné posezení za teplých dnů i nocí a vydržely jste i závěrečný nápor po zdárně vykonaných státnicích. Tvářily jste se shovívavě, když jsme se opojeni tímto úspěchem holedbali, jak to teď životu ukážeme. Věděly jste tehdy moc dobře to, co my jsme si v mladické pýše nebyli ochotni ani na chvíli připustit - totiž, že to může být i naopak a život ukáže nám. Samozřejmě, měly jste pravdu. Ukázal a někdy si tu ukázku i zatraceně vychutnal. Jak šly roky, zvládli jsme se vdát, oženit, rozvést, uplatnit v zaměstnání, vychovat děti a posléze i vnoučata a ejhle, ani jsme se nenadáli a jsou z nás důchodci. A opět je tu nová životní etapa, nový začátek a nová výzva - VU3V. První téma - Astronomie, první přednáška, první záběr na přednášejícího a světe div se, znovu mě vítáte vy, milé sluneční hodiny na nádvoří ČZU v Praze-Suchdole. Jsme sice o několik desítek let starší, ale co na tom, spolu to zase dokážeme. No, řekněte, není to úžasné?

Naposledy změněno: středa, 28. srpna 2013, 15.13