ZS 20/21_Dana Šafářová (KS Mohelnice): Princezna i bez modré krve
Semestrální kurs Rituály evropských královských rodů byl pro mne takovým milým zpestřením výuky. A se „spolužačkou“ Eliškou jsme se shodly, že jsme se dozvěděly řadu nových informací. Ale ruku na srdce: koho by nezajímaly drby z královských dvorů? Eliška je toho názoru, že lektor měl více spadeno na ženy a hříšný život některých z nich docela rozvinul, a naopak o některých pánech, jejichž prohřešky jsou také známy, mohl napsat víc. Třeba to bude lektora inspirovat k pokračování kursu a věnování větší pozornosti událostem, na které v první části nezbylo místo. Protože obě jsme se shodly, že to byl zajímavý, poutavý a dobře zpracovaný kurs, v němž nás lektor Mgr. Kamil Rodan, Ph.D., provedl dobou od královských narození a křtů přes zásnuby, svatby až po pohřby, hrobky a královská pohřebiště.
Jako řada lidí si občas přečtu zprávy či články ze života současných královských rodin, abych byla v obraze. Ale až teď jsem si naplno uvědomila, že ten lesk a sláva byl, a ještě bývá, vykoupen slzami, touhou po lásce, odříkáním, striktním dodržováním královských povinností.
Naše hry na princezny bývaly laskavější a také v pohádkách se nakonec vše v dobré obrátilo. Být princeznou – alespoň na chvíli, je pořád snem snad každé holčičky. Ale jak získat království, když opravdových princů je tak málo a do zámků postavených tatínkem se po čase princezny nevejdou?
Ale před pár lety jsem se dočetla, že jeden tatínek si věděl rady. Když se ho Emily jednou zeptala: „Tati, mohla bych být princeznou?”. Odvětil: „Jistě – proč ne?”. A tak Američan Jeremiah Heaton začal hledat na internetu, kde všude leží Terra nullius, území nikoho. Štěstí mu přálo. Objevil Bír Távíl, plochu o rozloze dvou tisíc čtverečních kilometrů, na niž si po konfliktu mezi Egyptem a Súdánem před sto lety ani jedna ze zemí nečinila nároky. A u příležitosti sedmých narozenin Emily vyhlásil své království na území nikoho na hranici mezi Egyptem a Súdánem. Po čtrnácti hodinách putování karavanou vztyčil uprostřed nekonečné pouště a rozeklaných skal modrou, svými třemi dětmi navrženou vlajku Severosúdánského království. Jmenoval se vládcem a svou dceru prohlásil za princeznu Emily. Nezahálí – nečeká, až Egypt a Súdán uznají jeho říši, a v předstihu už tvůrcům zadal přípravu rodového erbu, státního znaku a hymny. A dodává, že mnohá království se zrodila z dobyvačnosti nebo hladu po moci, ale to jeho z lásky ke své dceři.
Příklad Emily dokládá, že to jde i bez modré krve či přivdání do panovnického rodu. A přidala jsem to na závěr, protože se mi zdá pěkný a laskavý a protože je takovým milým pohlazením na duši. A toho nikdy není dost.