Pohled na Leonardovu Poslední večeři je pohledem do tváří těch, které si Leonardo našel mezi obyvateli Milána. Neznáme jejich jména ani jejich životy, jejich ctnosti ani neřesti. Zemřeli před pěti staletími a jejich těla se rozpadla v prach, ale v díle velkého umělce jejich podoba stále trvá. Každé velké umělecké dílo nese v sobě pečeť nesmrtelnosti.

Stejně tak po staletí trvá a pečeť nesmrtelnosti nese to, co Leonardův obraz představuje:

Kristovu poslední večeři před smrtí, která se pro jeho stoupence stala ustavujícím činem, syntézou jeho evangelia a posvátnou závětí. V křesťanském společenství je stále opakována a stále prožívána.

 

Pokusím se nejprve o výklad, určený těm, kterým je náboženské myšlení vzdálené.

Kristova hostina s učedníky má svůj prapůvod v nejstaších tradicích semitských národů.

Jejím základem byla pastýřská slavnost starověkých kočovníků na počátku jara, předtím, než se rozešli se svými stády na pastviny. Lidé se shromažďovali ke slavnostní hostině, společně jedli chléb a pečeni ze zabitého beránka a prosili svá božstva o požehnání a o zdar v nadcházejícím roce.

V bibli můžeme sledovat, jak se tento původní význam prostého a v podstatě pohanské rituálu ve Starém i Novém zákoně dvakrát proměnil a jak mu byl dán nový hlubší duchovní význam.

U starozákonních Židů se stal náplní jarního svátku Pesach, který se slavil 14.nisanu dle židovského kalendáře a odpovídal našim velikonocím. Původní obětní hostina pastýřů se proměnila ve vzpomínku na samotný vznik židovského národa. Ten svůj počátek nacházel v příbězích semitských otroků, kteří utíkali z otroctví v Egyptě do pouští na Sinajském poloostrově a tam se z nich formovaly prapočátky židovkého národa. Hostina byla symbolickým opakováním jídla, které dle podání dávní otroci jedli ve spěchu v noci před svým útěkem z Egypta. Na poušti pak vznikaly základy jejich náboženství. Dnes rozumíme tomu, že tyto počátky byly chápány nejen jako vyznání víry v Boha, ale také jako oslava odvěkého zápasu za svobodu a lidskou důstojnost a jako stálé hledání ryzího lidského bratrství.

Pesach se u věřících Židů slaví dodnes. Hostina se nazývá seder, slaví se v rodinách, její rituál má 15 částí a ty se opakují každoročně v neměnném pořadí. Je to pásmo modliteb, zpěvů, čtení a vyprávění, přitom se jí nekvašený chléb, pečeně z beránka, salát z bylin a čtyřikrát se pije víno z poháru. Tak je to zobrazeno i na Leonardově obrazu - na stole před apoštoly tam vidíme nádoby s chlebem, poháry s vínem a mísy s kousky beránka.

V Novém zákoně se duchovní obsah této hostiny proměnil ještě jednou a dostal další význam.

Kristus zajisté ve svém životě slavil seder mnohokrát, v mládí ve své rodině, později se svými učedníky. Ale ten poslední před jeho smrtí měl být zcela výjimečný. Měl se stát trvalou památkou na jeho působení, měl zakládat neviditelné duchovní společenství mezi ním a těmi, kdo v něj uvěřili. Proto vyňal a požehnal dva prvky z tradičního rituálu pesachové hostiny: chleba a víno. Slova požehnání, která Ježíš nad nimi pronesl, nemůžeme přesně znát, protože byla vyslovena v jeho mateřské řeči, a tou byla dnes vymřelá semitská aramejština. Celý Nový zákon byl po jeho smrti psán antickou řečtinou. Řecký text uvádí slova:

„Túto estin to sóma mú. Túto estin to haima mú.“ - „Toto je mé tělo. Toto je má krev.“

Požehnání chleba a vína se stalo základním kamenem křesťanské bohoslužby. Při ní křesťan znovu prožívá duchovní přítomnost Krista, připomíná si jeho evangelium a sdílí společenství se všemi sestrami a bratry, kteří v přítomnosti i v minulosti Krista vyznávali.

Jak se křesťanství šířilo světem různých národů a kultur, tak se rozvíjela i vnější podoba tohoto obřadu. Ten dostal jméno Večeře Páně, v katolické tradici mše svatá. Ta se postupně stávala společnou bohoslužbou, byla doplňována dalšími modlitbami, čtením z bible, zpěvy, a to vše se spojovalo s krásou křesťanských chrámů a vznešeností obřadu. Je tomu tak dodnes. A jako na Leonardově obraze, tak i zde je Kristus uprostřed vždy tajemný a osamělý, jako ten, kdo ustavičně předává svůj odkaz do slabých lidských rukou a nejistých srdcí.

Pravda, pro člověka, který sám není věřící, bohoslužba v kostele sotva asi připomíná posvátnou hostinu. Snad ale i nevěřící člověk, má-li čisté srdce, dokáže svým způsobem porozumět tomu nekonečnému směřování lidské bytosti k tajemství, které člověka přesahuje.

Leonardo zobrazil Poslední večeři jako hostinu v renesančním paláci. Rozumím jeho pojetí, ale pro mne tím nejvěrnějším obrazem Večeře Páně byla ta, kterou jsem prožíval v dobách normalizace v tajných kroužcích kolem otce Josefa Zvěřiny. Tento kněz, vězněný v dobách okupace i v 50.letech a stále sledovaný StB, neztratil odvahu ani tehdy, když po podpisu Charty 77 mu byla zcela zakázána kněžská činnost. Porušení zákazu byl tehdy trestný čin. Přesto se nebál po celé republice shromažďovat kolem sebe skupiny mladých věřících, spoléhal na jejich mlčenlivost a v soukromých bytech pro ně pořádal přednášky o teologii, o bibli, o filosofii. Nejlépe se k tomu hodily byty v panelákových sídlištích, kde při troše opatrnosti riziko prozrazení nebylo tak velké. Měl jsem to štěstí, že sám jsem do jednoho takového kroužku patřil. Scházeli jsme se jednou měsíčně v různých městech: Ostrava, Olomouc, Opava, Přerov atd. Vrcholem každého setkání byla mše svatá. Byli jsme v obývacím pokoji, otec Zvěřina v civilním šatu seděl u stolu, my jsme seděli na židlích, na pohovkách, na oknech, nejčastěji na zemi. Scházelo se nás kolem dvaceti až třiceti, znali jsme se obvykle jen křestními jmény. Společně jsme naslouchali čtení úryvku z bible a jeho výkladu. Zpívat nebylo možné. V tichu jsme pak vyslechli slova eucharistické modlitby, kterou byly požehnány hostie na misce a víno v kalichu, při modlitbě Otče náš jsme všichni spojili své ruce, nakonec z rukou kněze jsme přijímali hostie a z jednoho kalicha pili víno. Společně, ale každý svým vlastním způsobem, jsme prožívali mystérium, které je na Leonardově obraze. Když setkání skončilo, opatrně jsme se po jednom rozcházeli. Nesli jsme si v srdcích prožitek lidského bratrství, a máme jej v sobě dodnes - aspoň ve vzpomínkách.

Někdy je mi docela teskno, že po listopadu 1989 už takové tajné bytové mše nejsou zapotřebí.

 

Jako v minulosti tak i v budoucnu se podoba Večeře Páně bude různě proměňovat, tak jak to bude odpovídat vývoji lidského myšlení a lidské kultury. Vždy však to bude odraz té původní ustavující Kristovy Poslední večeře. Věřím, že vždy zde budou lidé, kteří chtějí naplnit Kristova slova:

„Toto konejte na mou památku.“ - „Túto poieite eis tén emén anamnésis.“

 

Milí spolužáci, milí přátelé, milý pane lektore, přijměte, prosím, tyto mé osobní úvahy

se shovívavým porozuměním.

 

Naposledy změněno: středa, 22. dubna 2020, 09.37