V roce 1968 mně bylo patnáct let a s rodiči jsem vyjela na dovolenou do Paříže a poté do Provence. Byla to moje první cesta na západ. V té době jsem milovala Beatles a moderní umění. Uznávala jsem jen Pabla Picassa, Salvatora Dalího a navíc si představovala, že ležím někde u moře, dovádím s delfíny a opaluji se do hněda. Louvre bylo to poslední, co jsem chtěla vidět. Nicméně svou nechuť jsem překonala, a tak jsem na vlastní oči viděla Monu Lisu. Obraz mně v té době připadal příliš obyčejný, příliš staromódní, ale přesto přese všechno si zážitek pamatuji celý život.

Dnes se na dílo Leonarda da Vinci i na samotného malíře dívám jinak. Již uplynulo hodně let a během té doby jsem si přečetla různé knihy pojednávající o jeho životě, díle i vědeckých nápadech. Leonardo žil v době, kdy se svět od základu měnil. U nás skončila doba husitská, vládl Jiřík z Poděbrad a po něm Vladislav Jagellonský, v Anglii v té době byla občanská válka růží, která byla ukončena nástupem Tudorovců, tj. Jindřicha VII a Jindřicha VIII, dále došlo k sjednocení Španělska a dobytím Konstantinopole Turky skončila Východořímská říše. Během Leonardova života Kryštof Kolumbus přistál poprvé v Americe, další objevitelé obepluli Afriku. Objevitelé ze zámořských cest přiváželi informace o nových světech, zvířatech, rostlinách i celých cizích říších. Rozšířil se knihtisk. Začínalo období novověku a Evropa tehdy stála na prahu velkého rozkvětu. Kdo v té době byl odhodlaný a cílevědomý a měl k tomu předpoklady, mohl dosáhnout nepředstavitelných úspěchů. To se také stalo Leonardovi da Vinci. Spojoval v sobě umělce i vědce, kromě svých nádherných obrazů navrhl padák, vrtulník a další létací stroje, pokoušel se sestrojit tank, vytvořil u Milána zdymadlová vrata. Zajímala ho astronomie, botanika, prováděl pitvy lidského těla.  

Kladu si otázku: jak mohl jeden člověk za svůj život dokázat tolik věcí? Kde se vzala genialita Leonarda da Vinci, která ho staví nad všechny vědce a umělce? Je to jen darem božím, jak zmiňuje florentský malíř a architekt Giorgio Vasari, nebo je to darem, který dostal v genech od svých předků, dobou, ve které žil, nebo i vlastní touhou po dokonalosti? To, že toho tolik dokázal, to nemohla být jen jeho genialita, muselo v něm být i něco navíc. Člověk může být geniální, ale pokud mu chybí vůle a píle, moc toho nedokáže a naopak pouze samotnou vůlí a vytrvalostí bez nadání se nikdo nestane geniem.

V jednom dokumentárním seriálu „Život Leonarda da Vinci“ zazněla myšlenka, která zřejmě provázela Leonarda celý život. Jako malého chlapce ho jeho strýc poučil: „Očima musíš dobře koukat, když koukáš, tak vidíš a když vidíš, tak chápeš a chápat znamená vědět a když víš, tak je ti dobře“. Jestli mu to řekl opravdu jeho strýc nebo někdo jiný jinými slovy, to už je dnes jedno. V každém případě Leonardův geniální mozek byl schopen cvičit svůj zrak, pozorovat různé přírodní jevy a pomocí rozumu z nich vyvozovat zákony, spojovat zkušenost s teorií a tak pronikat do tajemství přírody. Když seděl u vody a pozoroval proud řeky, neviděl jen osvěžení ve velkém vedru, ale viděl, jak voda mění tvar, jak je snadno dělitelná, viděl sílu, kterou může využít. Když se díval na ptáky, neviděl jen ptáčka, který bezcílně poletuje nad hlavou, ale viděl, že let je způsoben tlakem vzduchu na spodní plochu křídel.

Musela ho přímo sžírat touha po poznání, která ho stále někam hnala, ale současně zřejmě v něm hlodal strach, že za svého života všechno, co ho zajímá, nestihne objevit. A protože ho zajímala spousta věcí, jeho bádání a zkoumání vědeckých problémů se prolínalo s jeho malířstvím, a tím, že se zajímal o mnoho věcí a odbíhal od jednoho problému k druhému, nedokázal všechny svoje nápady dotáhnout do konce a dokončit některé své obrazy nebo nástěnné malby.

Leonardo si psal o svých pozorováních poznámky, psal filozofické úvahy a do svých deníků vkládal i praktické rady. Jednu Leonardovu úvahu jsem našla v  útlé knížce s názvem „Nápady“. Je to výbor z literární pozůstalosti  Leonarda da Vinci, které vybral a sestavil Jaroslav Pokorný.  „Co je to spánek, spáči? Spánek se podobá smrti. Proč tedy nekonáš takové dílo, abys i po smrti žil dál, když už se za života podobáš ve spánku smutným nebožtíkům?“ Trochu mě z této myšlenky mrazí a zřejmě pronásledovala i Leonarda, neboť podle toho, co jsem již o Leonardovi slyšela a četla, pracoval nepřetržitě i v noci a spánku se vyhýbal. Snad právě proto těkal z jednoho nápadu na druhý, aby stihl poznat vše, co ho zajímá, dokud ještě má dostatek sil a aby se ve spánku nebožtíkům podobal co nejméně.  To se mu dokonale povedlo. V souladu se svou úvahou tak žije dál i po smrti, alespoň v myslích ostatních, kteří obdivují jeho dílo. Sice předběhl svou dobu, ale narodil se na správném místě a myslím, že i do správné doby. Uvažuji, jak by se vyrovnal s 21. stoletím, naší hektickou dobou. Naštěstí se tak nestalo a Leonardo již 500 let všem lidem přináší radost a krásu.

Naposledy změněno: pondělí, 21. září 2020, 21.01