Po shlédnutí čtvrté přednášky kurzu virtuální univerzity: Obklopeni textilem, zabloudily moje vzpomínky do doby, kdy jsem si jako školačka upletla svůj první svetr.
V dětství jsem s rodiči bydlela na venkově. Bylo mi 9 let, skončila jsem třetí třídu a za vysvědčení mi tatínek přinesl v aktovce takovou malou, bílou kuličku s růžovými oušky a čumáčkem – angorského králíčka. A tím to vlastně začalo.
Po čase, po několikerém ostříhání krásného bílého kožíšku, poslala maminka ostříhanou vlnu v krabici od bot do továrny někam k Brnu ke spředení. Vrátilo se nám v krabici pět velkých červených přaden pletací příze. Maminka nikdy nepletla a tak bylo na mně, abych ukázala, jak mne babička naučila plést. Podle střihu jsem o prázdninách pečlivě upletla svůj první svetr. Byla jsem na tento výkon patřičně hrdá. Svetr byl nezničitelný a velmi teplý. Přesto jsem z něj po několika letech "vyrostla". V té době však bylo zvykem – ještě z doby lístkového a šatenkového režimu - že se již nesloužící oblečení přešívalo a svetry se přeplétaly. A tak jsem dosloužilý a zplstnatělý svetr rozpárala, vlnu namotala do přadének, vyprala, znovu navinula na klubíčka a pustila se do nového pletení – tentokrát v módním trendu – na kulaté jehlici od průkrčníku.
Ta kulatá jehlice měla mimo jiné tu výhodu, že se dala s pleteninou a klubkem lehce sbalit a přenášet. To znamenalo, že jsem pletení nosila sebou i do školy, a když jsem se při vyučování nudila, pod lavicí jsem pletla. Samozřejmě, že jsem již dávno pletla po paměti a tak nebyl problém sledovat při tom výklad učiva či zkoušení u tabule. Jednou však "padla kosa na kámen". Jedna profesorka sice tušila, že pod lavicí cosi tropím, ale netušila co – zradilo mne až pletení rukávů - ty se pletly na čtyřech jehlicích dokola – no a jedna jehlice mi vypadla a cinkla na zem. Pletení mi profesorka zabavila, a že jej dostanu až na konci školního roku. Měla jsem však mimořádné štěstí – ten den bylo 28. března, kdy učitelé mají svátek a tak jsem rozpletený svetr dostala zpět již po vyučování. V hodině této profesorky jsem již nikdy nepletla.
 Moje první červené klubíčko bylo skoro nesmrtelné, dočkalo ještě jedné "reinkarnace": po dlouhé době, kdy jsem již měla malého synka, na kterém vše jen "hořelo" a ze všeho vyrůstal. Spolu s další přízí jsem z červené angory upletla teplý svetřík i pro něho.

Naposledy změněno: neděle, 22. února 2015, 20.47